Objednej si design

LÍBÍ SE VÁM SERIÁL REVOLUTION? PODEPIŠTE PETICI PRO 3.SÉRII ZDE. MOC VÁS PROSÍM :)

VŠEM SE MOC OMLOUVÁM ZA NEAKTIVITU NA BLOGU. NENÍ ČAS.

From You

Objetí temnoty 32.kapitola

16. června 2012 v 19:54 | Andrea
By Katka

Kate
Stála jsem před Michaelem a má ruka byla zaražena do jeho hrudi. Držela jsem v ruce jeho srdce a byl to opravdu skvělý pocit. Michael se ani nepohnul a jen měl vykulené oči. Naklonila jsem se k němu blíž a do ucha mu zašeptala
" Vzal si mi tu nejcennější věc na světě a nastal čas, abych srovnala skóre."
" Nedělej to.." Jeho hlas byl sotva slyšet, ale nic co by řekl, by nezměnilo to, že dnes zemře.
" Zavinil sis to sám, Michaeli."
" Udělám všechno, jen mě nezabíjej."
" Už je pozdě." Stiskla jsem jeho srdce a podívala jsem se mu do očí, ve kterých měl strach, a to mi přinášelo radost. Usmála jsme se a už jsem chtěla srdce vytrhnout, když mě najednou přemohla neuvěřitelná bolest. Spadla jsem na zem a jen jsem se nechala unášet bolestí. Celé tělo jsem měla v křečích.
Abyste věděli, jak asi jsem se cítila, tak stačí, abyste si vzpomněli, jak bolí křeč v lýtku a teď si ji představte, že ji máte po celém těle. Je to opravdu bolestové.
Michael se hned zahojil a hned ke mně přistoupil. Uchopil mé vlasy a začal mě táhnout směrem ke sklepení. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale každým pohybem má bolest sílila a připravovala mě o sílu. Jenže představa, co mi budou dělat ve sklepení, mi dodávala trochu síly a toho jsem musela využít. Vůbec mi to nepomohlo, a když mě Michael táhl po schodech, myslela jsem si, že mi snad zlomí páteř, jak nárazy do jednotlivých schodů byly tvrdé. Nakonec má cesta skončila tak, že pustil mé vlasy a má hlava spadla na hranu jednoho schodu. Ještě než jsem upadla do temnoty, uviděla jsem tvář Michaela, která byla zkřivená zlostí, a snad poprvé ve svém životě, jsem z něho měla strach.

Paul
Nesouhlasil jsem, abychom připravili Kate o sílu, ale na můj názor nikdo nebral ohledy. Když souhlasila Sophi, prostě se to muselo udělat. Už jenom kvůli tomu, že měla moc, která připraví dotyčného člověka o sílu a tím se naskytne možnost, jak ho zabít. Ale háček byl v tom, že potřebovala krev toho člověka a já jsem byl jediný, kdo by mohl krev poskytnout.
Krev jsem jí nechtěl dát, ale i přes můj nesouhlas, Sophi nezabránilo krev odebrat. Stačilo opravdu její malé škrábnutí a Kate byla odsouzena.
" Hotovo." Řekla Sophi a tím mě vytrhla z myšlenek. Podíval jsem se na ni a hned jsem toho začal litovat. Usmívala se a já jsem jí chtěl opravdu něco udělat. A tak jsem řekl
" Co se vůbec stalo se sílou Kate? Přece nemohla jen tak zmizet." Nebyl jsem překvapený, že mi nikdo nedokáže odpovědět. Jak nikdo neznal odpověď, otočil jsem se na Aimee, která se opět smála. Nejradši bych vzal tu její hlavu a umlátil ji o zeď.
Ani jsem si neuvědomil, že vrčím, a kdyby si přede mě nestoupl Jake, asi bych to opravdu udělal.
" Paule." Když jsem nijak nereagoval, Jake zvýšil hlas. " Paule!"
" Jsem v pohodě. Jen nechápu, proč pořád posloucháme Ai…" Větu jsem nedokončil a prostě jsem spadl na zem. Nic jsem nevnímal a jen jsem se díval do stropu. Necítil jsem nic, jen neuvěřitelnou bolest. Byl jsem v hrozných křečích a nedokázal jsem se ovládat. Najednou jsem začal křičet a teprve, když jsem před sebou uviděl Jakeův obličej, dokázal jsem se trochu uklidnit. Něco na mě mluvil, ale já jsem ho vůbec neslyšel, jen jsem se díval do jeho očí a to mi úplně stačilo. A když jsem si myslel, že je konec, obrátila se mi hlava a tím se mi zlomil vaz. Propadl jsem se do temnoty a cítil jsem se volný, ale tento pocit netrval dlouho.
Viděl jsem tmu a v jednu chvíli mě obklopili nějací přízrakové s rudými očima. Tohle by snad vyděsilo všechny a hlavně to, že jeden na mě začal mluvit.
" Bratr Kate. Zajímavá to věc. Konečně si můžem s někým pohrát." Ten hlas byl strašidelnej, jako z nějakého horroru. Byl hrozně hluboký a kdykoliv promluvil, otřásl jsem se.
" Co ode mě chcete?" Řekl jsem a překvapilo mě, že můj hlas zněl klidně.
" My si chceme jenom pohrát Paule. Čekali jsme na tebe dlouho. Jak si nám posledně utekl, jsme neměli žádnou zábavu, kromě tvé sestry Sophi, ale ta se bála jako nějakej ratlík." Zasmál se a to mě přimrazilo na místě. Znělo to, jako by příbory přejížděli po talíři, bylo to hrozný.
" Neměli bychom mu ubližovat. Kate se to nebude líbit." Teď mluvil dívčí hlas a z něho nešel strach. Zdálo se mi, že byla milá, mluvila jako nevinné dítě.
" Ale Kate tu není! A nic hrozného mu neuděláme, jenom si s ním trochu pohrajem." Teď zase mluvil ten s tím hrozným hlasem a přiblížil se ke mně tak, že jsme od sebe byli pár centimetrů. Zavřel jsem očí a představoval si to nejhorší, třeba lámání rukou a nohou, ale nic se nestalo. A po chvíli mi došlo proč. Otevřel jsem oči a přízrak pořád stál přede mnou, ale ani se nepohnul.
" Ismaeli." Katein hlas ho přiměl se otočit a bylo na něm poznat, že se bojí.
" Katerina." Jeho hlas už nezněl, tak strašidelně, ale pořád z něho šlo slyšet zlo.
" Opět jsi mě zklamal Ismaeli."
" Omlouvám se, al…"
" Já jsem mu říkala, ať vašemu bratrovi neubližuje." Opět mluvila ta s tím milým hlasem, ale jen jak se na ni Kate podívala, přestala mluvit.
" Ty sklapni, Anito." Kate pomalu přešla ke mně a udělala to, co mě nikdy nenapadlo. Objala mě. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale nakonec jsem jí objetí oplatil. Držel jsem ji pevně a ona mě držela tak silně, že jsem se chvílemi ani nemohl nadechnout.
" Kate." To bylo jediné, co jsem dokázal říct. Byl jsem rád za ten okamžik, ale pořád jsem tomu nemohl uvěřit.
Jenže když se odtáhla a byla obklopena těmi všemi přízraky, působila opravdu strašidelně. Ale pořád jsem v ní viděl tu starou Kate, i když už neměla ty zelené oči a hnědé vlasy a v tu chvíli mi bylo jasné, že i kdyby udělala tu nejhorší věc na světě, pořád ji budu milovat. Ale otázka byla, jestli mě ona má alespoň trochu ráda.
" Co tu děláš?" Zeptala se lhostejně.
" Já nevím. Myslel jsem, že ty to budeš vědět." Podívala se na mě a usmála se. Její úsměv odhalil bílé špičáky, které se pomalu prodlužovaly.
" Je to jednoduchý. Prostě si umřel."
" Ale jak?"
" Myslím, že to udělala Sophi. A to v tý nejhorší chvíli, kterou si mohla vybrat."
" A to v jaký?"
" Řeknu to takhle. Michael by už mohl bejt mrtvej."
" Ale ona sebrala sílu tobě, ne mě."
" Jenže my jsme dvojčata Paule. A tím pádem jsme nějakým způsobem spojení."
" Takže, co se stane tobě, stane se mě?"
" Myslím, že ano. Ale teď mi řekni. Napadlo vás, kam moje síla zmizí?" Podívala se na mě výsměšně a trochu se ke mně přiblížila.
" Ano, ale nikdo na to neznal odpověď."
" Přejde do člověka, který ji odebral. A jestli to udělala Sophi, tak ji ta temnota zabije. Nemá sílu ji přemoct." Vyhrkla a já nemohl uvěřit, jak lehce to mohla říct.
" Tak si ji vem zpátky!" Zvýšil jsem hlas a nechápal jsem, proč mě to tak rozčílilo. Asi proto, že mě Sophi zabila, ale nebyl to úmysl a byla to moje sestra. Radši bych měl zabít Aimee napadlo mě.
" Vezmu si ji, ale až se probudím. A než se to stane, Sophi bude mrtvá."
" Vždyť můžeš kdykoliv odejít?"
" Bez svojí sily nemůžu a popravdě řečeno, se mi nikam nechce."
" Ale jestli Sophi umře, tak tě nikdo nezabije." Podle jejího pohledu bylo jasné, že se zamyslela a po chvíli otráveným hlasem řekla. " Tak fááájn. Ale řeknu ti, že až se vrátím, tak mě Michael bude mučit a to bys chtěl?" Než jsem stačil odpovědět, pokračovala dál a její pohled byl smutný. " A ještě jedna věc. Zítra je pohřeb našeho pravého otce, takže byste měli šanci proniknout do sídla."
" Proč mi tohle všechno říkáš?"
" Protože chci zemřít Paule a vy jste moje jediná šance." Když se otočila a pomalými kroky procházela temnotou, která před ní ustupovala a tvořila různé obrazce. Ale ještě, než zmizela, řekla " Jsi úplně stejný, jako náš otec Paule." Pak se otočila a podívala se mi do očí. Po tvářích jí stékaly černé slzy a pak řekla " A neboj se. Nenechám tě tu. Nikdy bych tě tu nenechala." A prostě zmizela a já jsem se znovu propadl do temnoty.
Kate

Objetí temnoty 31.kapitola

16. června 2012 v 19:54 | Andrea
By Katka

Erik
Dívat se do zrcadla mě nikdy nebavilo, jenže teď jsem to musel nějak vydržet. Vůbec jsem nevěděl, co si vzít na pohřeb a hlavně to, jak vysvětlím, že Kate na pohřbu své kamarádky není.
Zrovna jsem si oblíkal asi třetí košili, když do pokoje vešla Sophi.
"Promiň, měla jsem zaklepat." Hned se otočila a její hlas zněl opravdu omluvně.
" Nic se nestalo. Můžeš se otočit." Usmál jsem se a zapnul všechny knoflíky černé košile s krátkým rukávem.
Po chvilce ticha Sophi řekla " Moc ti to sluší." Odvrátil jsem pohled od zrcadla a podíval se na ni.
" Co se děje?" Hned jsem na Sophi poznal, že se něco děje. Tohle neuměla moc dobře skrývat. A hlavně byla bledá a klepaly se jí ruce, které si před sebou držela.
" Jen…. Já…. Prostě jsem nesvá, kvůli tomu, co se včera stalo. A dnes, když je ten pohřeb si myslím, že tam Kate bude."
" To co se včera stalo, se už nebude opakovat. A ohledně toho pohřbu. Jestli tam Kate bude, asi se to ani nedozvíme. Ale tebe trápí úplně něco jiného Sophi." Přešel jsem k ní a podíval jsem se jí do očí. Sophi byla vyšší, než Kate, takže jsem se nemusel tak sklánět.
" Sophi."
" Po tom, co se včera stalo, nevěřím, že bychom ji dokázali porazit. Je až moc silná Eriku."
" Vždycky je nějaká šance a my to musíme alespoň zkusit. Nemáme už, co ztratit Sophi."
" Ale i kdyby tu byla nějaká šance, tak ty bys ji dokázal zabít Eriku?" Na tohle jsem jí nemohl odpovědět.
" Eriku!"
" Já nevím Sophi. A teď to s tebou nebudu řešit." Nečekal jsem na odpověď a odešel. Cestou jsem si vzal koženou bundu, ale ve dveřích mě zastavil Sophiin hlas.
" Eriku." Její hlas zněl smutně, tak jsem se otočil a řekl jediné.
" Nedokázal bych to." Když nic neříkala, odešel jsem a přenesl jsem se na hřbitov.
Tohle místo jsem nikdy neměl rád. Hřbitovy na mě působily divně. Všude sochy andělů, u kterých jsem měl pocit, že se na mě dívají, všude náhrobní kameny, na kterých jsou někdy i děti, kterým nebyl ani rok a hlavně se mi nelíbilo to ticho. Na hřbitově jsem měl vždy pocit, jako by se tu zastavil čas i svět. Nebylo tu co stárnout.
Pomalými kroky jsem přicházel k Míšinu hrobu. Byl to velmi prostý hrob. Jen kus černého mramoru v zemi, na kterém bylo bíle napsáno

Michaela Stewensonová
14.6.1994 - 9.11.2012
Ten kdo žije v našich srdcích, nikdy neumírá.

A vedle byla její fotografie.
Míša měla náhrobek u zdi a kolem byla tráva. Ale byla tu úplně sama. Rozhlédl jsem se a opravdu tu bylo "málo" hrobů. Kkaždý hrob měl své místo a kolem dost prostoru. Kolem každého byl trávník a pak cesta z bílých kamínků. Tohle byl hřbitov, kde jsem se cítil dobře, ale byly tu také sochy andělů, které shlížely na náhrobky pod nimi.
" Eriku?" Ženský hlas mě přiměl otočit se na paní, která byla hrozně bledá, pod očima měla kruhy a oči rudé od brečení. Dnes bych Míšinu matku snad nepoznal, kdyby neměla stříbrný řetízek, na kterém se houpal přívěšek se jménem Míši.
" Dobrý den. Přeju vám upřímnou soustrast." Řekl jsem a podal jí ruku. Když ke mně natahovala ruku, hrozně se jí třásla.
" Děkuji ti. Ale kde je Kate?" V jejím hlasu byla slyšet naděje a mě bylo hrozně, že ji budu muset zklamat.
" Kate bohužel nepřijde, ale poprosila mě, abych vše řekl za ni."
" Doufám, že se nic nestalo."
" To taky doufám." Jen jak jsem to dořekl, se na mě nechápavě podívala, ale naštěstí se na nic dalšího neptala.
" Tak Kate měla říct svou řeč jako první, takže ji zastoupíš.
" Tak dobře." Jak jen uslyšela kroky dalších, otočila se a pomalu k nim přešla.

Kate
Nečekala jsem, až se Michael probudí a přenesla jsem se do svého pokoje. Pravdou bylo, že jsem ho nechtěla hned ráno vidět, a už vůbec ne dnes. Rychle jsem se umyla a oblíkla se do černých úzkých džínů, černého roláku a vzala jsem si i koženou bundu. Boty jsem si brát nechtěla, ale obula jsem si černé kozačky na podpatku. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a jen jsem si na pravé straně upletla copánek a připnula ho. Ještě jsem si chtěla vzít stříbrný řetízek s křížkem, ale slyšela jsem otevírání dveří, tak jsem se hned přenesla na hřbitov.
Objevila jsem se za jehličnatými stromy, které byly o trochu vyšší, než já a to mi poskytlo dobrý úkryt. Viděla jsem na všechno a hlavně na Míšin hrob, u kterého už všichni seděli a plakali. Míšina matka právě odcházela a musel jí pomoct její manžel. Sotva stála na nohách. Nechtěla jsem nic dalšího vidět, ale ze zadní židle se zvedl Erik a stoupl si vedle hrobu. Moc mu to slušelo. Kožená bunda zvýrazňovala jeho tělo a vypadal starší. Jen jak jsem viděla ty jeho rozcuchané vlasy, chtěla jsem se jich dotknout a pak se na mě podíval. Ale nemohl mě vidět a přesto to vypadalo, že kouká přesně na mě. Škoda, že to nebyla skutečnost.


Erik
Hned, jak jsem ji uviděl, rozbušilo se mi srdce a chtěl jsem se k ní rozeběhnout. Po tom všem, co udělala, jsem ji prostě nemohl nenávidět, pořád jsem věřil, že je v ní ještě kousek něčeho dobrého.
Podíval jsem se na hrob a znovu si přečetl
Ten kdo žije v našich srdcích, nikdy neumírá
A uvědomil si, že Kate nikdy neztratím. A musel jsem se trochu usmát.
" Místo mě tu měla stát Míši kamarádka Kate, ale ta sem nemohla přijít. Proto přečtu, co Kate napsala." Mezitím jsem otevřel dopis, který jsem držel a začal číst slova dívky, kterou jsem miloval.

Objetí temnoty 30.kapitola

16. června 2012 v 19:53 | Andrea
By Katka

Kate
Vrátila jsem se do Michaelova sídla, ale po tom všem, co se stalo, jsem vůbec nevěděla, co bych měla dělat. Stála jsem před trůnem a myslela, že bych na něm měla sedět já nebo Paul.
Paul. Věděla jsem, že není mrtvý, protože kdyby byl, tak by mě temnota upozornila. A hlavně bych něco cítila. Teda aspoň si to myslím. Přece je to můj bratr, a i když mě nenávidí, tak ho mám pořád ráda a to i přes to, že mě zabil.
Bylo však zvláštní, že jsem ho měla ráda, ale spíš to bylo v hlavě, než abych to cítila. Necítila jsem vůbec nic ani malý náznak štěstí, radosti nebo lásky. Jediné pocity, které jsem cítila, byly zloba, nenávist a pomsta. Asi si říkáte, proč zrovna pomsta a jediné, co můžu říct je. Já nevím. Pomsta byla uvnitř mě hned, jak jsem se proměnila a myslela jsem si, že zmizí, když zabiju nevlastního tátu. A mohu vám říct, že jsem si to opravdu užívala. Jenže mě štvalo, že ho temnota zničila dřív, než jsem se k němu dostala. Opravdu škoda.
" Paní?" Ten hlas mě přiměl otočit se. A když mě to malé stvoření uvidělo, vůbec se nevyděsilo, jen se usmálo. Přešla jsem k němu, a když jsem u něho stála, dívalo se mi do očí. Chlapec, který přede mnou stál, mi moc připomínal Erika a Gabriela.
" Co tu děláš?" Zeptala jsem se a klekla si před něj. Pořád se na mě díval, ale neodpověděl. A najednou mi na tvář položil svou dlaň. V nádherných modrých očích se třpytily slzy a jedna mu dokonce stekla po tváři. Chtěla jsem mu ji setřít, ale on se ke mně přiblížil a objal mě. Jeho drobounké tělo bylo přimáčknuté na mé a vypadalo to, jako by mě nechtěl nikdy pustit. Ani nevím, jak se to stalo, ale objetí jsem mu oplácela. Bylo neuvěřitelné držet někoho, tak malého, bezbranného a při tom tak odvážného. Nikdo se ke mně dobrovolně nepřiblížil, spíš se mi vyhýbali a doufali, že mě ani nezahlídnou.
Obličej měl zabořený do mých vlasů a cítila jsem, jak je hladí. Tlukot jeho srdce prozrazoval, že je šťastný a já to vůbec nechápala. Už dlouho jsem neviděla někoho šťastného a hlavně ne v mé přítomnosti. A tenhle chlapeček ve mně probudil zvláštní pocit, že snad nejsem až tak špatná.
" Děkuju." Jeho hlas byl tak milý a upřímný, že jsem tomu nemohla ani uvěřit.
" Za co mi děkuješ?" Odtáhl se a znovu se mi podíval do očí. Tváře měl mokré od slz a jeho oči byly úplně stejné, jako ty Erikovy a mě to najednou zabolelo u srdce. Ty oči jako by patřily Erikovi. Erik se na mě díval úplně stejně.
" Proč brečíte?" Teprve, když se mě na to zeptal, jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají rudé slzy.
" To nic není." Řekla jsem a usmála se. A on se usmál taky a teprve v tom momentu mi došlo, že je to ten chlapec, kterému jsem uzdravila nohy. Nechápala jsem, že jsem ho nemohla poznat. " Jak se jmenuješ?"
" Já jsem Repromis." Jméno vyslovil s úctou a hrdostí.
" To je hezké jméno a hod…"
" Katerina." Michaelův hlas mě přiměl se zvednout a zakrýt Repromise vlastním tělem.
" Michaeli." To bylo jediné, co jsem řekla, ale aspoň se mi to povedlo říct normálně.
" Co ten tady dělá?" Michael byl rozčílený a mě bylo jasné, že Repromis není jen tak obyčejný chlapec a hlavně to, že ho Michael zná.
" Kevin se jen přišel zeptat, kdy proběhne pohřeb krále."
" Kevin?" Zeptal se Michael a stočil pohled zpět na chlapce, který na sobě nedal nic znát. Stál za mnou a jen mu byla vidět hlava. Od první chvíle, co se Michael objevil, mě držel za ruku a pokaždé, když Michael promluvil, ji stiskl ještě víc.
" Ano Kevin."
" Aha. Jen jsem si ho s někým spletl."
" Kevin už stejně musí, tak ho půjdu doprovodit. Teda jestli ti to nevadí."
" Vůbec ne." Řekl a hned se vydal do svého pokoje.
" Až se vrátím. Mám pro tebe malé překvapení." To ho přimělo se otočit s úsměvem a mě hned došlo, že věděl, o čem mluvím.
" Budu se těšit." To byly jeho poslední slova a odešel.
Otočila jsem se na Repromise a on si jen oddychl. Musela jsem se usmát a vzít ho do náruče. Jednu ruku mi dal kolem krku a usmíval se od ucha k uchu, což mu vytvořilo malé ďolíčky ve tvářích.
" Kam to jdeme?" Zeptal se, když jsme vyšli ze sídla.
" Odvedu tě domů."
" To nemusíte, už jste toho pro mě udělala hodně. Moc vám za to děkuju."
" Nemusíš mi děkovat Repromisi." Usmála jsem se a pokračovala dál z kopce pokrytým trávou. Všechno na této straně bylo krásně, bez jediné chybičky a snad jen kvůli vládě tu nebydlelo víc upírů.
" Vy se jmenujete Katerina?"
" Ano."
" Můj bratr mi vyprávěl o dívce jménem Katerina, ale tak ji řekl myslím jen jednou. Jinak jí říkal Kate." Při jeho slovech jsem nemohla dýchat, jako by plíce vypověděli službu.
" A jak se jmenuje tvůj bratr?"
" Mám tři bratry a k tomu ještě dvě sestry. Gabriel je nejstarší, a Jake s Erikem jsou dvojčata, ale nejsou si podobní. Nejmladší sestra je Maggie a pak je Eleanor. To Erik mi o Kate vyprávěl."
" A co o ní říkal?"
" Říkal, že je to ta nejkrásnější dívka, kterou kdy viděl a i přes to, čím vším si prošla je silná a nikdy se nevzdává. Moc mu připomíná naši maminku. Prý má stejné vlasy, jako mívala ona.
Kate má moc rád, ne proto, jak vypadá, ale proto, že vždy má svůj názor, nehraje si na nic víc, dokáže s ní mluvit o všem, ona ho dokáže rozesmát kdykoliv a hlavně ho nikdy neodsuzovala, jaký je nebo čím vším si musel projít. A hrozně moc se mu líbí, když zčervená a to jen kvůli tomu, že je u ní. A kdykoliv na ní jen pomyslí, rozbuší se mu srdce a nedokáže myslet na nic jiného, než na její zelené oči, které tak moc miluje a i kdyby se stalo to nejhorší na světě, nikdy by ji neopustil a hlavně by ji nikdy neodsuzoval. Erik opravdu Kate miluje, a když o ní mluvil, nepoznával jsem ho. Kdykoliv řekl její jméno, tak se usmál a v jeho očích byla ta jiskra, která se objeví u každého, který potká osobu, kterou miluje.
Chtěl bych Kate poznat Katerina a Erik mi to i slíbil, ale neobjevil se tu už týden. Jen sem chodí Gabriel, aby se ujistil, že jsme v bezpečí, když jsme odešli od naší Paní. Stýská se mi po nich Katerina a ani nevědí, že chodím, že se konečně můžu stát válečníkem, jako jsou oni." Všechno, co řekl, mi způsobilo, že jsem cítila žal, který mě spaloval ze vnitř. Nic z toho, co Repromis řekl, jsem nevěděla a už po druhý v tento den jsem brečela. Jenže slzy se změnily, už nebyly rudé, ale černé, jako všechno v mém životě. Všechno se zahalilo do černé a já už nedoufala, že se to změní.
" Oni sem za vámi přijdou, Repromisi. Nikdy by vás neopustili." Jako mě. To už jsem nedodala.
" Snad máš pravdu Katerina." Otočil se na mě a volnou rukou mi setřel slzy, které na jeho ruce vytvořily černé šmouhy.
" Určitě mám. A pověz mi, proč už nejste u své Paní."
" Já nevím. Ale Gabriela to rozčílilo, že nemůžeme být u Paní."
" A víš, kde Paní je?"
" Ano to vím moc dobře."
" A odvedl bys mě za ní?"

Objetí temnoty 29.kapitola

16. června 2012 v 19:53 | Andrea
By Katka

Gabriel
Trvalo dlouho, než jsem se od Sophi nakrmil a to jen kvůli tomu, že mě ovlivnila. Její krev byla omamná. Zahojila mi všechny rány a dodala mi potřebnou sílu. Ale jediné, co jsem z její krve poznal, bylo, že se necítí dobře, něco bylo špatně. Ležela mi v náruči a držela se mě, jako bych se měl rozplynout.
" Děje se něco Sophi?" Zeptal jsem se po dlouhé době ticha. Ani se na mě nepodívala a jen přemýšlela, co mi řekne. Myslel jsem si, že to souvisí s přeměnou, ale to co mi řekla, by mě nikdy nenapadlo.
" To Kate mě zachránila, Gabrieli." Oddychla si a pokračovala " Tím, že mě zabila. Temnota se jí bojí, Gabrieli. A jestli ji nezastavíme, tak nás postupně všechny zabije." Přitiskla se ke mně ještě víc a já své objetí zesílil.
" Zastavíme ji, Sophi. To ti slibuju." Jen jak jsem to dořekl, se na mě otočila a vyhoupla se nade mě.
" Gabrieli, nedokážeme ji zabít, je moc silná." Chtěl jsem něco říct, ale ona mě zastavila polibkem. Její polibek byl vášnivý, jako by potřebovala vědět, že jsem s ní. Polibek jsem jí oplácel a přitiskl si ji k sobě. Začala mi svlékat tílko, a kdyby ta mrcha nezakašlala, mohlo by se stát to, co jsem si několikrát představoval.
Sophi ihned vyskočila a objevila se tváří v tvář Kate, která vypadala opravdu úžasně. Bledou pleť rámovaly kudrnaté, černé vlasy. Které jí sahaly do pasu. Černé oči, zvýrazňovaly vystouplé černé žíly. Na sobě měla černé úzké kalhoty a černý rolák. Boty měla černé na podpatku a to jí přidalo na důstojnosti.
" Co tu děláš Kate?" Zeptala se Sophi hlasem plným strachu. Nikdy jsem ji takhle neviděl a jen, co se Kate usmála a odhalila své špičáky, se začala třást. Přešel jsem k ní a chytl ji kolem pasu. To ji trochu uklidnilo, ale nepřestávala se třást.
Kate ihned poznala její strach a tak řekla " Nemusíš se mě bát Sophi. Já jsem jen chtěla vidět, jestli jsi v pořádku. A jak vidím, tak moc nejseš. Musíš omluvit přízraky, jen jak přijde nová duše, tak si chtějí prostě pohrát." Usmála se a pomalým krokem, který bych nepostřehl, kdybych se na ni nedíval, přicházela k Sophi.
Každým krokem, co se přibližovala, tak Sophiin strach rostl. Kate se pořád usmívala a jediným pohledem mě odhodila na protější zeď.

Kate
Gabriel přistál na zemi a po jeho nárazu na zdi zůstala prasklina. Chtěla jsem, aby ztratil vědomí, ale štěstí při mně opět nestálo, takže jsem se musela dostat do jeho hlavy a přimět ho, aby zůstal na místě. Bylo zajímavé, že se staral jen o bezpečí Sophi a na svůj život ani nepomyslel.
" Proč si to udělala?" Zeptala se Sophi a její hlas se třásl. Zaskočilo mě, že se tak bála, když v temnotě byla plná síly a odvážnosti.
" Teď nevím, co myslíš Sophi." Řekla jsem, co nejmilejším hlasem.
" Zachránila si mě. Proč?"
" Nemysli si, že jsem to udělala ze sesterské lásky. To by bylo opravdu směšné." Podle její reakce, jsem usoudila, že si to opravdu myslela. " Ale Sophi, mě už na vás nezáleží."
" Tak proč si přišla?" Zeptala se už beze strachu, což mě opět překvapilo, ale hlavně jsem nevěřila, když z jejího těla začalo vystupovat světlo. Mé tělo na to odpovědělo stejně. Temnota kolem mě vířila a Sophi nemohla uvěřit svým očím.
" Přišla jsem ti jen říct. Až se mě budeš pokoušet zabít, tak se snaž, jinak zabiju já tebe a to horším způsobem, než zlomením vazu." Přiblížila jsem se k ní a její světlo přede mnou ustupovalo. " O tomhle mluvím Sophi. Bojíš se." Zašeptala jsem do jejího ucha a věnovala jí pusu na tvář. Pod tím dotekem se otřásla a mě to přimělo k úsměvu. Zadívala jsem se do jejích očí, které teď byly světle modré a zářily.

Objetí temnoty 28.kapitola

16. června 2012 v 19:53 | Andrea
By Katka

Kate
Nevěřícně jsem se dívala do obývacího pokoje a nemohla uvěřit vlastním očím. Na gauči, koberci, zdech byla krev. Přenesla jsem se do domu a vůně krve byla opravdu omamná. Maryina matka ležela mrtvá v zakrvácené kuchyni. Teda část z jejího těla. Na podlaze ležela střeva, která vycházela z trupu. Od těla vedla krvavá cestička, nejspíš od toho, jak se snažila zavolat pomoc. Šla jsem po cestě a než jsem došla do pokoje Mary, minula jsem pravou nohu a levou ruku.
Vešla jsem do pokoje a Mary seděla na posteli. Obličej, krk a ruce měla od krve a usmívala se. Dívala jsem se na ni a myslela na to, jak by bylo nejlepší ji zabít. Uvažovala jsem o tom, že bych jí mohla postupně vykloubit kolena, lokty, ramena a pak bych jí je pomalu urvávala. V celém domě byla cítit krev a v tomto pokoj jí bylo nejvíce.
Cítila jsem, jak z mého těla začíná proudit temnota a snažila jsem se ji zabránit, aby můj plán na zabití Mary neuskutečnila. Mary věděla, že tam jsem a ani to ji nezabránilo se pořád usmívat. Prostě jsem se neovládla a nechala temnotu, aby ji obklopila a dovolila jí, aby ji ke mně pomalu přibližovala. Mary tušila, že se něco stane, a pokoušela se mi promítat mé noční můry, ale vůbec to na mě nepůsobilo.
" Jaj, Kate. Opravdu si myslím, že bych mohla být herečkou. Co myslíš?" Zasmála se a její pocity byly plné radostí a triumfu. Neodpověděla jsem a jen se na ni zlostně dívala.
" No tak Kate. Nedělej z toho tragedii."
" Tohle není tragédie. Tohle je jenom zvrácenost a ty jsi blázen."
" Kate tohle bys měla udělat taky."
" Neboj se. Udělám to." Usmála jsem se na ni a v jejím obličeji se objevil šok. Chodila jsem po pokoji a temnota ji vždy otočila tak, aby mě pořád viděla.
" Víš Mary, zítra má Míša pohřeb a místo, abych řešila, jak se tam dostanu, musím bejt tady a koukat na části tvojí matky." Zastavila jsem se u okna a pozorovala měsíc. " Neměla si k tomu žádnej důvod. A jestli se ti chtělo zabíjet, tak si to mohla udělat šetrnějším způsobem."
" Tak co ti vadí?"
" Že si ji zabila tak krutě!" Zvýšila jsem hlas a otočila se na ni. Podle jejího výrazu jsem poznala, že jsem po celém obličeji měla vystouplé žíly. Snad poprvé jsem byla takhle rozzuřená.
" Nehraj si tady na tu dobrou. Děláš nám jen ostudu. Ovládáš temnotu a chováš se jako člověk." Řekla znechuceně a usmála se. Myslela si, že vyhrála, ale úsměvem, kterým jsem odhalila své špičáky, jsem ji přesvědčila o opaku.
V momentě kdy jsem myšlenkou donutila její pravou nohu, aby se zkroutila v koleně, začala bouřka. Užívala jsem si zvuky hromů, do kterých se mísil Maryin křik.
Zrovna, když se jí pomalu protáčelo rameno, jsem se k ní přenesla a uchopila ji pod krkem.
" Nemůžeš mě zabít!" Zašeptala a můj stisk ještě víc zesílil.
" Proč si to myslíš?"
" Michael by to nedovolil." Opravdu v to věřila a mě jí v té chvíli bylo opravdu líto, protože Michaelovi byla úplně ukradená.
" Mary myslím, že jsem poslední, koho uvidíš." Usmála jsem se a temnota omotala její ruce, nohy a pomalu je začala odtrhávat. Maryin křik byl opravdu úžasný a při pohledu na ni jsem se usmívala.
Temnota odváděla úžasnou práci. Kroutila končetinami, ve kterých křupaly kosti a některé způsobily otevřené zlomeniny.
" Prosím, nech toho." Jak Mary brečela, její hlas zněl nevině, ale na mě to neplatilo. Její matka také prosila a přes to ji zabila. Zastavila jsem temnotu a přešla k ní. Byla jsem od ní jen pár centimetrů a poslouchala tlukot jejího srdce. Neuvěřitelně se bála a nedokázala se vůbec ovládat.
" Víš Mary na to už je trochu pozdě." Vzala jsem ji za pravou ruku a utrhla ji. Krev vystříkla na zeď a na můj obličej. Opravdu to byl úžasnej pocit a ze všeho nejlepší byl Maryin křik. Chtěla jsem pokračovat levou rukou, ale najednou mě někdo strhnul na zem a začal se s semnou prát. Jen díky tomu, že jsem se přestala soustředit na Mary, ji temnota pustila a ona se, jako zbabělec začala plazit pryč. Kvůli jejím zraněním se nemohla přenést, ale místo toho vyslala signál k Michaelovi. Doufala jsem, že Michael bude ještě mimo, ale nestalo se tak.
Pořád jsem se prala a teprve až jsem se zaměřila na útočníkův obličej, zjistila jsem, že je to Samuel. Byl nepříčetný a jeho obličej vypadal opravdu strašidelně. Rudé oči vyzařovaly z bledého obličeje a ještě je zvýrazňovaly černé kruhy pod očima. Ani nevím, jak dlouho jsem se s ním prala, ale ukončil to teprve Michael, který chytl Samuela a odhodil ho na vedlejší zeď. Jenže Samuel byl, jak smyslů zbavený a znovu se na mě vrhl, ale tentokrát si přede mě stoupl Michael a dal Samuelovi pěsti tak velkou až spadl na zem.
" Co se to tady k sakru děje?!" Zakřičel Michael a nikdo nedokázal odpovědět. " Ptám se ještě jednou. Co se to tu stalo?" Řekl mírnějším hlasem a přešel k Mary, která sotva vnímala, co se děje. Jediného čeho si všimla, byl Michael, na kterého se dívala jako na Boha. Nemohla jsem se na to dívat a tak jsem se přenesla do svého pokoje v Michaelově sídle.
Tam jsem se umyla a převlékla do černých tepláků a černého tílka se smrtkou na zádech. Sedla jsem si ke stolu a začala psát dopis na zítřejší pohřeb. Jen díky tomu, že jsem zablokovala temnotu, aby mě ovládala, jsem dokázala tento dopis napsat.

Erik
Jen, co jsme uslyšeli hluk, rozeběhli jsme se ke Gabrielovi. Dveře byly rozlámané nejspíš od toho, jak narazili do zdi a všude bylo sklo. V pokoji byla krev, která se mísila se sklem na zemi. Gabriel ležel ve střepech a kolem něho tekla krev a Sophi u něj klečela. Aimee byla v protějším rohu a byla v bezvědomí.
" Co se stalo?" Zareagoval hned Paul a přešel k Aimee, která se v jeho náručí stala malým dítětem. Obličej měla samou modřinu a nejspíš měla zlomenou nohu. Paul ji držel v náruči a z pokoje neodešel, jen si stoupl vedle Jaka a pozoroval situaci.
" Sophi se prostě proměnila." Řekl s obtížemi Gabriel a pokusil se vstát, ale neměl vůbec žádnou sílu. Podepřel jsem Gabriela a pomohl mu se postavit a opravdu byl velmi slabý. Všichni jsme byli slabí, nikdo se nenakrmil od té doby, co začaly problémy s Michaelem. A jakékoliv zranění mohlo způsobit naší smrt.
" Potřebuješ se nakrmit, Gabrieli. A to hned!" Řekl Jake a podepřel Gabriela z druhé strany. Gabriel nic neřekl a jen se soustředil, aby nezaškobrtl. Odvedli jsme ho do Sophiina pokoje a položili ho na postel. Každý pohyb mu způsoboval bolest. Měl zlomená žebra, kvůli kterým sotva dýchal. Jenže aby nastalo uzdravování, musel se nakrmit a to podle jeho výrazu nepřipadalo v úvahu.
Jednou, když takhle hladověl, málem zabil upírku, která mu nabídla svou žílu. Bylo to v době války a to byl Gabriel také zraněn. Nechtěl to znova riskovat a hlavně, když šlo o Sophi.
" Můžeš se nakrmit ode mě, Gabrieli." Řekl milý hlas a nikdo z nás se ani neotočil, jen jsme čekali na Gabrielovu odpověď.
" Nechte nás o samotě, prosím." Bez odpovědi jsme se s Jakem vydali z pokoje a nechali je o samotě.
" Byla tu Kate, Eriku." Řekl Jake, když jsme šli zpět do pokoje.
" Já vím. Cítím ji tu." V mém hlase nebyla žádná emoce snad jen opovržení. Všiml jsem si, jak na to Jake zareagoval a bylo mi to úplně jedno.

Objetí temnoty 27.kapitola

16. června 2012 v 19:52 | Andrea
By Katka

Paul
Už asi hodinu jsem poslouchal ty keci ohledně přeměny Sophi. Bylo zajímavé, že se mě nikdo nezeptal, jak vím, že už nejsem slabé místo Kate. Cítil jsem ji od prvního momentu, co jsem se probudil z té temnoty. A i v té temnotě jsem ji cítil a ani teď jsem nepochopil, co může Kate na temnotě přitahovat. Ale jediné co mě překvapilo, bylo, že samotná temnota poslouchala Kate. Temnota ji ovládala, ale pouze na začátku, a to jen do té doby, než ji Kate přijala, jako součást sebe sama.
Stál jsem v jejím pokoji a cítil ji všude. Jenže jsem necítil to, co jsem hledal. Jednou jsem Kate přistihl, jak si řeže do rukou a vůbec si mě nevšímala. Byl to den, kdy se mě poprvé zastala před tátou. Táta ji tak zbil, že musela do nemocnice a tam jí zjistili vnitřní krvácení. Doktorům se řeklo, že se jen zase poprala a dál už to neřešili.
Ze vzpomínek mě vytrhla vábivá vůně krve, která přicházela z jednoho rohu. Přešel jsem k jedné skříňce a trochu ji odšoupnul. Na zem spadla malá černá krabička, která byla ozdobená různými spletenci z rudých kamínků. Vzal jsem krabičku a posadil se do křesla u okna. Otevřel jsem ji a uviděl krvavé žiletky, poskládané jednu vedle druhé. Vytáhl jsem jednu ze žiletek a na ní bylo napsané datum. Vyndal jsem další, na které bylo také napsané datum, a nemohl jsem uvěřit, kolik žiletek tu bylo. Každá nesla jeden hrozný den, který Kate musela prožít.
Vrátil jsem žiletky do krabičky, zavřel ji a položil ji na stůl. Podíval jsem se z okna a přísahal jsem, že Kate pomůžu zabít.

Kate
V domě bylo ticho a jen jsem slyšela oddechování spících upírů. Dům byl ponořen do tmy a tak jsem používala své smysly. Mary se pohybovala ladně a její srdce bilo nedočkavostí. Šly jsme zrovna po schodech, když z jednoho pokoje vyšla malá dívka. Měla na sobě světle modré pyžamko a růžové bačkůrky.
" Co tu děláte?" Zašeptala a její hlas byl milý a vůbec se nás nebála. Mary k ní přešla a klekla si před ní.
" Jak se jmenuješ?" Zeptala se Mary a pohladila ji po dlouhých blonďatých vlasech, které osvětlovalo jemné světlo z pokoje.
" Eleanor."
" To je krásné jméno. Ukážeš mi svůj pokoj Eleanor?"
" Samozřejmě, pojďte." Dívka se usmála, vzala Mary za ruku a odvedla ji do svého pokoje. Nešla jsem za nimi, radši jsem vešla do pokoje, který byl hned u schodů. V pokoji byla tma a bylo slyšet jen tiché oddechování. Přešla jsem k posteli, ve které ležel malý chlapec a vedle ní bylo kolečkové křeslo. Vzala jsem přikrývku a odkryla chlapcovy nohy. Nikdy jsem nic podobného neviděla ani v nemocnici. Chlapcovy nohy byly zdeformované a různě zkroucené. Zaposlouchala jsem se do tmy a slyšela, jak si Mary s holčičkou pořád povídá a díky své moci, jsem ji přiměla, aby jí neublížila.
Chlapec pořád spal a tak jsem položila ruce na jeho kotníky a nechala proudit temnotu do něho. Temnota způsobovala lámání kostí, které se ihned hojily do správného tvaru a rovnaly nohy. Tohle chlapce neprobudilo, ale až obnova všech nervů. Nejdříve se mě lekl a pak chtěl začít křičet bolestí, ale nemohl, protože se kolem něho obtočila temnota a ovládla ho.
Když se obnovovaly svaly, nohy začínaly nabývat na síle a na konec temnota odstranila všechny sraženiny. Chlapec nevěřícně koukal na své nohy, a když se mu podařilo pohnout prsty, jeho oči se rozzářily a začal se usmívat.
Stáhla jsem temnotu zpět do sebe a narovnala se. Chlapcovi jsem vymazala vzpomínky a přenesla se k Mary. Ta sledovala spící Eleanor a já jsem v ní poznala tu Mary, kterou byla před proměnou.
" Mary musíme jit." Řekla jsem potichu a přešla k ní.
" Proč mi tohle udělali Kate?" Zeptala se zoufale a poprvé jsem ji viděla zranitelnou. Vzala jsem ji za ruku a přenesla ji k domu jejich rodičů. Stály jsme před oknem, kterým bylo vidět do obývacího pokoje. Jen jak Mary uviděla svou mámu, začala brečet.
" Nechci být taková Kate. Chci být zase normální. Proč mi to udělali?" Nedokázala jsem jí nic říct, jen jsem ji objala a nechala ji plakat.

Sophie
O tom co mě čeká, jsem věděla úplně všechno, ale pořád jsem nechápala, jak se vlastní vůlí můžu proměnit v upíra.
Stála jsem v pokoji s krví a opravdu mi to nedělalo dobře. Stačilo se podívat na lehátko, u kterého byly samý hadičky špinavé ještě od krve Aimee a chtělo se mi zvracet.
" Tak si lehni Sophi." Řekla Aimee a pořád se usmívala. Přišlo mi opravdu divný, že se směje u každé situace. Přesto jsem ji poslechla a na lehátko si lehla.
Aimee ke mně přistoupila s nožem a rychlými pohyby mě řízla do obou zápěstí a nohou. Měla jsem si vybrat, kdo u mě bude při proměně, tak tu byl Gabriel. Gabriel s tímto nápadem nesouhlasil, byl by radši, kdybych někoho zabila, než podstupovat takový riziko.
" Teď to záleží jen na tobě Sophi." Po těchto slovech odešla a zamkla dveře. Gabriel si sedl na židli, kterou si přinesl a chytl mě za ruku, ale před tím mě ještě políbil a v jeho očích bylo tolik bolesti. Jenže já to musela udělat, ne jen kvůli Kate, ale hlavně kvůli němu. Nesnesla bych, kdyby se mu něco stalo a to jen mou vinou.
Krev stékala na zem a poté do kanálků, které byly pod lehátkem. Začínala mi být zima a jediné místo, kde mi bylo teplo byla ruka, za kterou mě držel Gabriel. Podívala jsem se na něho a usmála se. Něco mi řekl, ale já ho vůbec nevnímala, neměla jsem žádnou sílu. Nechtěla jsem do temnoty, ale nedalo se tomu zabránit. Zavřela jsem oči a nechala se temnotou pohltit.

Objetí temnoty 26.kapitola

16. června 2012 v 19:52 | Andrea
By Katka

Kate
Během chvíle jsme oba byli nazí. Michaelovo tělo bylo tvrdé a bez žádného chloupku. Vypadalo, jako by ho vytesali samotní andělé. Byl dokonalý. Široká hruď přecházela do úzkého pasu a jeho mohutné ruce svíraly ty mé.
Jeho polibky byly čím dál tím víc žádostivější a vášnivější. Ve chvíli kdy mě chytl za stehno, se mi prodloužily špičáky a já jsem chtěla víc. Michael to ihned poznal a rozevřel mi ještě víc nohy. Stále mě líbal a najednou do mě vnikl.
Už dávno jsem nebyla pana a sex, který jsem měla v dřívějších dobách, se s tímto nedal srovnávat. Milovali jsme se dlouho a ani jeden nechtěl přestat.
Michaelovo tělo pokrývaly kapky potu, které mu přidávaly na jeho mužnosti, a pach potu smíšený s jeho přirozenou vůní pro mě byl, jako ta nejúžasnější vůně na světě. Ani nevím, kdy mě Michael kousl do krku, ramen, břicha a nohou, ale pamatovala jsem si všechny pocity, které jsem při tom cítila. Stačilo první Michaelovo kousnutí a v mém těle se něco rozvířilo a já jsem se každým jeho kousnutím stávala více pohlcena temnotou. Nevadilo mi to, byl to úžasný pocit, a když mě kousl, tak jsem mu zaryla nehty do jeho mohutných ramen.
A tuto úžasnou noc zkazil jeden z mých orgasmů, při kterém vybuchla má temnota.
Temnota vycházela z mého srdce a valila se z něho v podobě černé hmoty. Ta obklopila Michaela a začala z něho vysávat energii a krev, které přecházely do mého těla. Cítila jsem se úžasně a nechtěla jsem přestat.
Vystouplé žíly na rukách a na hrudi se začaly plnit Michaelovou krví a energií a díky tomu se ještě více zvýraznily.
Michaelovi se protočily oči, sotva dýchal a po celém těle měl vystouplé žíly, ze kterých pomalu mizela krev. Sice jsem to nechtěla zastavit, ale temnotu jsem ovládla a přinutila ji, aby se vrátila zpět do mě.
Jen jak se temnota odpoutala od Michaela, jeho bezvládné tělo spadlo na mě. Převalila jsem ho vedle mě, a když jsem zjistila, že dýchá, a že bude v pořádku, vstala jsem a zmizela v temnotě.

Sophie
Měla jsem namířeno do kuchyně, když jsem uviděla světlo vycházející z otevřených dveří vždy zamčeného pokoje.
Pomalými kroky jsem šla k pokoji a opravdu mě překvapila dívka, která tam seděla na lehátku. Teprve, když jsem od ní odpoutala zrak, jsem si všimla krve ve skleněných skříních.
"čekala jsem na tebe, Sophi." Řekla dívka milým hlasem.
" Kdo jste?" Zeptala jsem se a přešla k ní.
" Já jsem Aimee a nejspíš vaše jediná šance na to, abyste mohli zachránit Kate."
" Jak to myslíš?"
" Vím, že chceš Kate zachránit, ale také vím, že nejsi schopna nikoho zabít."
" Pro Kate bych to udělala." Řekla jsem vážným hlasem a myslela, že už to nechá být. Jenže se tak nestalo.
" I po tom, co zabila tvého otce?" Když jsem neodpovídala, usmála se. " Znám tě Sophi, jako každého v tomto domě. Ale můžu ti říct, že nemusíš nikoho zabít, aby ses stala upírem." Zadívala se mi do očí a já jsem na ni jen zírala. Její pohled byl tak intenzivní a k tomu všemu ta fialová barva.
" Tak jak se stanu upírem?" Řekla jsem a oplatila jí úsměv.
" Opravdu se chceš stát upírem? Stvořením, které nikdy nepozná ubíhající čas?"
" Jak to myslíš?"
" Upír nevnímá čas. Sice nastane noc a zas den, ale pro něj to nic neznamená Sophi. Jen tehdy, kdy upír umírá, vnímá ubíhající sekundy svého života. Je to zvláštní, ale v těch posledních sekundách se upírovi vybaví všechen ten čas, který mu byl dán. Myslím, že bys tohle nechtěla Sophie, nejsi jako Kate."
" Ale na druhou stranu může upír být navždy se svou láskou." Jen jak jsem to řekla, tak se rozesmála.
" Ty tomuhle věříš? Tohle se stává jen v některých případech Sophi."
" Proč?"
" Protože upír může mít žen, kolik jen chce a to se samozřejmě ženě nelíbí. Ale jestli chceš vědět, jestli bys s Gabrielem strávila věčnost, tak se zeptej Kate."
" To není vtipný." Řekla jsem naštvaně a postavila se. Ještě jednou jsem se na tu holku podívala a pomalu odcházela. Jenže mě u dveří zastavil její hlas.
" To nebyla sranda Sophi. Kate ví všechno, co se stane v budoucnosti. Jak v té daleké tak i v té blízké. Jediné, co neví je, kdy zemře ona sama. A to je vaše výhoda."
" Proč to neví?"

Objetí temnoty 25.kapitola

16. června 2012 v 19:51 | Andrea
By Katka

Kate
Místnost přede mnou byla celá bílá. U stěn byly vysoké, skleněné chladicí boxy, ve kterých vysely pytlíky s krví. Tyto boxy byly u všech stěn a lišily se v jediném a to v názvu. Všechny měly na předním skle napsanou krevní skupinu, a jestli je to lidská nebo upíří krev. Byl to hrozný pohled, ale snad nejhorší bylo vidět uprostřed místnosti bílé lehátko a na něm nějakou osobu. Zavřela jsem za sebou dveře a přešla k lehátku. Byla to žena, upírka a byla krásná. Bronzové kudrnaté vlasy měla pečlivě rozložené po lehátku a v jejím obličeji vládnul takový klid, který jsem jí záviděla. Její zavřené oči zvýrazňovaly dlouhé husté řasy. Nos měla malý, ale s jejím malým dětským obličejem byl dokonalý. A její rty byly růžové.
Teprve, když otevřela oči, jsem si uvědomila, že je to ještě dítě. Nemohlo jí být víc, než 12 let. Její oči byly fialové, což znamenalo, že je potomkem už dávno zemřelé pokrevní linie. Byla to linie rodu Sardinézových. Byl to rod velmi vážený, protože to byla jedna z prvních rodina v upířím světě. Každý upír z jejich rodiny měl fialové oči, ale jak jsem se dozvěděla, tato rodina vymřela před mnoha lety.
V jejích očích bylo tolik strachu, ale poprvé jsem nevycítila, že by se bála mě.
" Pomoz mi. Prosím." Její hlas byl líbezný a nevinný a ani jsem moc dlouho neváhala a začala jí vyndávat hadičky, které z ní odsávaly krev. Měla je všude, v krku, rukách nohách a dokonce i v břiše. Když jsem tohle všechno vyndala, pokusila se zvednout, ale neměla vůbec žádno sílu. Vzala jsem ji do náruče a zpět ji posadila na to hrozné lehátko.
" Moc. Ti. Děkuju." Řekla namáhavě, a kdybych ji nechytla, spadla by.
" Jak se jmenuješ? Zeptala jsem se jí a pohlédla jí do očí.
" Aimee."
" Já jsem Kate."
" Já vím, kdo si Katerino Rodrigová. Vím o tobě všechno. Už tě celou pohltila temnota, ale pořád v sobě máš ten malý kousek, který tě dokáže porazit."
" Jak to víš?"
" Jsem na světě hodně dlouhou dobu Katerino, i když jsem ji většinu strávila tady."
" Proč tě tu drželi?" Po této otázce se její výraz v obličeji změnil a já díky své moci věděla, že si promítá vše, co si musela vytrpět a to, že ani neví jaký je rok.
" Máš opravdu zajímavé schopnosti, které se ještě vyvíjejí, ale musím ti říct, že kvůli těmto schopnostem brzy zemřeš." Když jsem neodpověděla, řekla " Ale ty to víš Katerina. V tomhle se z tvé moci stává prokletí. Vědět, jak každý, které máš ráda, zemřou a nemoct tomu zabránit." Když viděla můj nevěřícný pohled, pokračovala dál " Vím všechno Katerino, úplně všechno."
" Nemůžeš vědět všechno, jsi ještě dítě."
" Katerina o tvém životě vím všechno i o tobě samé, ale nedokážu pochopit, jak si nemohla zachránit vlastního bratra, kterého si nadevšechno milovala."
" Jenže já ho zachránila Aimee. Nikdy bych ho nenechala zemřít, ani kdybych byla sebevíc posednutá temnotou."
" Tak, kde je Paul?"
" V těch nejlepších rukách. Sama si říkala, že se mé schopnosti stále rozrůstají, ale nejvíc se zaměřují právě na Paula, takže o jeho budoucnosti vím úplně všechno."
" Měla bys vědět, že mě tu drželi kvůli mé krvi."
" Čím je zajímavá tvá krev?"
" Má pokrevní linie byla stvořena z dobra Katerina, takže jestli se Sophi ze mě nakrmí, má krev jí dá dostatek síly na to, aby tě dokázala zabít."
" Tím pádem musí být i pokrevní linie stvořena ze zla."
" Tato linie zemřela dřív, než ta moje. O to se postaral tvůj nevlastní pradědeček."
" Když tě teď zabiju, nikdy se z tebe Sophi nenakrmí."
" To můžeš klidně udělat, ale sama víš, že to neuděláš. A víš proč? Protože ty chceš zemřít. Chtěla si to dávno před proměnou. Kolik lidí ví o těch tvých jizvách Katerina? Nikdo. Ani tvé nejlepší kamarádky, které kvůli tobě umírají."
" Asi si moc věříš, abys tohle mohla říct."

Objetí temnoty 24.kapitola

16. června 2012 v 19:51 | Andrea
By Katka

Jake
S Paulem v náruči jsem se přenesl do mého starého domu. Nejspíš nebyl dobrý nápad ho přenést do našeho světa, ale jiné místo mě prostě nenapadlo. Paula jsem položil na postel a já se posadil do křesla u okna. Pohled z okna mi připomněl úplně všechno po tom, co jsem zabil svého otce.
Dům stál u jezera a byl jsem tu jen já. Nikdo mě sem nepřicházel navštěvovat, hlavně proto, že nikdo nevěděl, kde vlastně bydlím. Nemám rád společnost a nikdy jsem ji rád neměl a tohle místo bylo ideální pro mě.
V přízemí byla kuchyně, koupelna a obývací pokoj, kde jsem trávil většinu času. V prvním patře byly 3 pokoje a každý měl svou vlastní koupelnu. Ani v jedné posteli jsem nespal, protože od doby, co mě zranil Michael, jsem spal na zemi. A ve sklepě byla menší tělocvična.
Od toho okamžiku, kdy jsem zabil otce, se ke mně všichni začali chovat odtažitě, přátelé se ode mě odvrátili a to dokonce i matka, které jsem zachránil život. Ve světě upírů jsem se stal vyvrhelem. A to jen proto, že jsem chránil vlastní matku. Sice mě neobvinili, ale stejně představa, že byste se měli bavit s někým, kdo zabil vlastního otce bez váhání, je přece absurdní.
Jenže má výbušná povaha tomu moc nepomohla. Nechtěl jsem nic řešit a radši jsem hned ode všeho vypadl. Bylo to jednodušší a konečně jsem si mohl dělat vše, co jsem chtěl. Tady jsem se cítil sám sebou a konečně volný.
Většina lidí mě srovnávala s otcem, ale já bych nikdy ženu neuhodil a to vůbec ne, kdy by čekala mé dítě. Tátovi to bylo jedno, mlátil mámu i v době, kdy čekala mou nejmladší sestru a někdy ji zbil tak moc, že to vypadalo, že o ni přijde. A i po tom všem ho máma milovala a mě nenáviděla.
A ještě, aby to nebylo všechno, mě lidi zavrhly dávno před tím, než jsem tátu zabil a to proto, že jsem se nezajímal o dívky a ani s jednou jsem nechodil. Kdybych se narodil do jiné rodiny, všem by to bylo jedno, ale já jsem se musel narodit do rodiny vojáka, kde se každý člen hlídá a všichni ho hodnotí podle toho, kolik měl dívek. Jenže já neměl ani jednu a tak kvůli pomluvám a různým řečem se mě má rodina zřekla a nechtěla mít semnou nic společného. A to vše se zhoršilo po té vraždě. Asi chápete, proč jsem odešel.
" Neeeeeeeeee." Výkřik proťal ticho a já jsem málem spadl z křesla. Vyběhl jsem k Paulovi a pohled na něj mě přibil na místě. Paul seděl na posteli a byl celý zmatený.
" Paule." Promluvil jsem k němu, ale když se na mě podíval, zděsil jsem se. Z černých očí mu tekla krev a v obličeji měl nenávistný pohled. Chtěl jsem ještě něco říct, ale Paul vyskočil z postele a vrhl se ke mně neuvěřitelnou rychlostí. V jedné sekundě mě přitiskl ke zdi, v druhé sekundě se mu prodloužili špičáky a ve třetí sekundě se mi zakousl do krku. Čekal jsem bolest, ale Paul byl jemný. Jednou rukou jsem ho chytl za hlavu a ještě víc mu přimáčkl hlavu ke krku. Byl hladový, krev, kterou potřeboval, hltal plnými loky. Jeho tělo se přitisklo k mému a jeho teplo mě uklidňovalo.
Paulova žízeň byla snad nekonečná, ale poznal jsem, že s tím bojuje. Jeho žízeň mu nedovolila přestat, ale on přestat chtěl. Zapřel se rukama o zeď a snažil se odstrčit, ale upír se při svém prvním krmení nedokáže ovládat a většinou to upír nedokáže a zabije. Jenže Paul to nevzdával a chtěl přestat a nakonec toho nechal, když jsem ho od sebe odtrhl. Díval se mi do očí a v jeho pohledu bylo tolik lítosti a zmatku, že jsem k němu přistoupil a objal ho.
Paulovo tělo se změnilo. Byl vyšší, svalnatější a vypadal i o trochu starší, jako pravý bojovník.
" Nechtěl jsem ti ublížit Jaku. Hrozně mě to mrzí." Zašeptal Paul do mého ramena.
" Nic se nestalo Paule, nebyla to tvoje vina." Paul mě pustil, ale pořád stál blízko u mě. Byli jsme stejně vysocí, a proto Paulovi nic nebránilo, aby mě políbil. Naše rty se setkaly a ty jeho byly neuvěřitelně hladké a pořád na nich byla cítit má krev. Užíval jsem si to, byla to snad ta nejlepší chvíle v mém životě a já nelitoval, že Paulovi polibek oplácím. Tiskl jsem se k jeho tělu a on mi vjel rukou do vlasů a svůj polibek ještě víc prohloubil. Věděl jsem, že takové chování přináší proměna, ale bylo mi to jedno, chtěl jsem aspoň jednou v životě prožít okamžik, při kterém by mě měl někdo rád a já jeho.
Nakonec jsem to byl já, kdo se odtáhl, ale reakce, kterou jsem čekal, nenastala. Žádné omlouvání ani žádná pěsťovka a nadávky, co jsem to udělal. Nic z toho. Paul jen na mě fascinovaně koukal a já poznal, že do této chvíle si taky nechtěl připustit, že by mohl být gay.
" To, co se stalo by.." Začal jsem, ale Paul to za mě dokončil.
" Bylo to úžasný. Poprvé, co jsem se cítil úplný." Při těchto slovech se mu začaly měnit oči na tu zelenou, kterou jsem tolik miloval. Paul byl od teď jen můj.

Objetí temnoty 23.kapitola

16. června 2012 v 19:51 | Andrea
By Katka

Paul
Být ve škole v takové chvíli mi připadá fakt úplně šílený a ještě k tomu poslouchat keci třídní učitelky.
Podíval jsem se na Jaka, který spal na lavici vedle mě a až teď jsem si všiml jeho jizev na krku a obličeji, které šly sotva vidět. Jeho tvář byla klidná a přitom bylo vidět, že už dlouho nespal.
" Jaku?" Vykřikla učitelka a já se na ni jen znuděně podíval. S Jakem to ani nehnulo a jen řekl " Co je?" Opřel se o židli a vypadal jako po flámu. Vlasy běžně pečlivě rozcuchané dnes byly zplihlé a na pravé straně přeležené. Jake se ani na učitelku nepodíval, jen si rukama rozcuchal vlasy a znovu usínal.
" Co je? Pane Andersone, tady nejste na dovolené, a jestli se chcete vyspat tak vypadněte!" Učitelka se tvářila vítězně, ale když se Jake zvedl, vzal si batoh a odcházel, jen se za ním s údivem dívala.
" Nashledanou." Řekl Jake těsně, než za sebou zabouchl dveře. Já jsem se jen smál a podíval se na Erika, který se tvářil, jako někdo, co nic nevnímá. Díval se z okna a hleděl mezi stromy. Od doby, co Kate odešla, promluvil jen v nejnutnějších chvílích. Jinak byl pořád zavřený v jejím pokoji a nikoho tam nechtěl. Kate chyběla všem, ale všichni vymýšleli, jak by ji mohli zabít. Nikdo nevěřil, že by ji Sophi mohla zachránit a tak se u toho nikdo nepozastavoval.
Gabriel se každou chvíli přemisťoval do toho jejich světa a snažil se zjistit nějaké informace. Poslední byla o jedné služebné, která vyskočila z okna. Prý ji k tomu donutila jedna upírka s červenými vlasy, jenže o ní nikdo nevěděl bližší informace. Podle jednoho zvěda má Kate pokoj v uzavřené části Michaelova sídla, takže na jednu stranu je to výhoda, protože tato část se nehlídá, ale z té druhé strany nikdo si nedokáže představit, jak bychom se do sídla vůbec dostali živí.
V noci se toho událo tolik, že už mě nic ani nepřekvapuje. Mary není ve škole, protože je prý nemocná a přitom nikdy nemocná nebyla a kdyby byla tak by stejně do školy přišla. Táta předkládá nejvíce nápadů, jak by se Kate dala zabít a máma s ním ve všem souhlasí. Erik se žádné debaty nezúčastnil, prý se podřídí jakémukoliv plánu. Jenže si nedokážu představit, jak by mohl Kate zabít. Už jednou ji zachránil ze spárů smrti a to ji ještě ani pořádně neznal a teď, když je jí přímo posedlý, se nemůže jen tak snadno vzdát. Miluje ji a pro záchranu milované osoby je člověk schopen udělat cokoliv.
Zvonek na konec poslední hodiny mě osvobodil od dalších úvah a vracení se zpět k minulé noci. Šel jsem s Erikem ke skříňkám, když nás zastavila Lenka a začala se ptát na Kate. Řekl jsem ji, že Kate je v pořádku jen se jí udělalo špatně tak radši zůstala doma. Mě samotného překvapilo, jak mi to uvěřila a jen tak odešla. Nikdy jsem nebyl dobrý lhář, v tom vynikala Kate, ale mě prokoukl úplně každý.
" Půjdem rovnou k vám, jo?" Zeptal se Erik, ale spíš to konstatoval, ale přesto jsem s ním souhlasil. Jeli jsme domů mým autem a cestou jsme vzali i Jaka, který sotva šel. Před domem jsme se střetli s Gabrielem, Sophi, tátou a mámou. Zaparkovali jsme na příjezdové cestě a ještě chvilku jsme se bavili. Já se rozhovoru nezúčastnil, spíš jsem se koukal do oken, která byla zakryta černými závěsy. Něco je špatně, říkal jsem si a něco mi říkalo, že zatím bude Kate. A měl jsem pravdu, jen jak jsme vešli do domu, zaplavilo nás světlo z mnoha rudých svíček, které byly všude. Na podlaze, nábytku, schodech, ale nejhorší byla ta temná hudba přicházející z klavíru, na kterém hrála Kate, a za ní s úsměvem stál Samuel.

Kate
Věděla jsem, že všichni, na kterých mi ještě před nedávnem záleželo, stojí venku a baví se. Čekala jsem, až uslyším cvaknout zámek u hlavních dveří, abych je mohla přivítat opřená o klavír se Samuelem po svém boku.
Pohled na všechny, když vešli do obývacího pokoje, mně opravu pobavil. Nikdo z nich nevěřil svým očím. Vypadala jsem trochu jinak, než si mě pamatovali, věděli, že jsem se změnila, ale tohle asi nikdo z nich nečekal. Moje hnědé vlasy a zelené oči zčernaly s odlesky rudé, této změně mého stylu, dopomohla nenávist a prolitá krev nevinných lidí, která mi proudila mými vystouplými a podle mého názoru krásně černými žílami. Žíly mi byly vidět po celém těle, ale nejvíce viditelné byly v obličeji a na hrudi, kde jsem měla srdce, které ještě před pár dny, tlouklo pro lásku, ale teď bije pro nenávist a pomstu všem, kteří mi ublížili v mém minulém a nudném životě. Vše bylo krásně vidět, protože jsem na sobě měla šaty s korzetem. Šaty byly černé, bez ramínek a sahaly mi do čtvrtky stehen. Na nohou jsem měla černé kotníkové boty na podpatku, které se zavazovaly ze zadu na tkaničky a vepředu byly vzorce květin. Opravdu se mi líbily.
Gabriel stál po boku Sophi, která jakmile mě uviděla, měla plné oči slz, ale ani jedna jí neukanula. Paul a Jake stál po boku Erika, ze kterého jsem bolest a zoufalství cítila už předtím, než jsem ho uviděla. Jeho bolest mi dodávala sílu a hlavně obrovskou radost z toho, že tak trpí, i když mé malé části se to nelíbilo a trpěla s ním, ale tuhle část jsem nebrala na vědomí a snažila se jí co nejvíce potlačit a jak jsem doufala v nejbližší době se jí navždy zbavit. A nakonec se objevil můj nevlastní otec, kterého jsem nenáviděla už před mojí proměnou s mámou po boku.

Objetí temnoty 22.kapitola

16. června 2012 v 19:50 | Andrea
By Katka

" Proč na mě tak koukáš? Snad sis nemyslela, že se už neuvidíme." Přešel ke mně a zastavil se pár centimetrů ode mě.
" Koukám na tebe tak, protože jsem si myslela, že bys nešťastnou náhodou třeba spadl ze skály." Usmála jsem se a chtěla ho obejít, jenže on mě chytl za ruku a strhl mě do jeho náruče.
" Nebudeš takhle se mnou mluvit! Rozuměla jsi!?" Jeho oči byly chladné a plné vzteku.
" Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat!"
" To se, ale pleteš Katerina."
" Neříkej mi tak!"
" Budu ti říkat tak jak chci má drahá." namotal si pramen mých vlasů na ruku " Ale já chci tu druhou Katerinu, která bude jen a jen moje." Usmál se a přitiskl si mě k sobě. Cítila jsem jeho tělo, které bylo plné chladu a zla. Cítila jsem jeho emoce i jeho vůni smíšenou s pachem krve.
" Věděla jsi, že první muž, co ochutná krev ženy, tak má právo, se s ní pomilovat?"
" Ty to rozhodně nebudeš!" Řekla jsem hořce, ale stále jsem byla přitisknutá k jeho tělu.
" Budu. To. Já. To ti přísahám." Hned jak to dořekl, zmizel v temnotě.
Hned jak zmizel, jsem se rozeběhla k Erikovi, který se ani nepohnul. Vzala jsem jeho hlavu a položila si ji do klína. Erik nijak nereagoval, jeho dech vynechával a jeho srdce bylo čím dál pomaleji.
" Eriku prosím tě. Musíš se probudit. Nesmíš mě tu nechat. Prosím tě." Po tvářích mi začaly stékat slzy a Erikův obličej se rozmazal. Utřela jsem si rukou oči a pár mých slz dopadly na Erikův klidný obličej. Už jsem chtěla někoho zavolat, ale zadržel mě známý hlas.
" Třetí osoba, co ti zemře v náruči. To je hrozná představa, že?"
" Vypadni odtud Samueli!" Stále jsem brečela a poprvé se můj hlas chvěl strachem.
" Můžeš mu pomoct Kate. Moc času mu nezbývá a ani tolik času, aby ho jeho bratr uzdravil."
" Proč bys zrovna chtěl, aby přežil?"
" Protože je to jediná šance, jak tě dostat na naši stranu." Když jsem nic neřekla, pokračoval dál. " Kate jestli ho chceš zachránit, budeš muset pak odejít s semnou a připojit se na naši stranu, jako opravdová Kate." Jeho hlas zněl tvrdě a já věděla, že se jako vždy usmívá.
Nemusela jsem se rozhodovat dlouho, abych řekla " Jak ho zachráním?"
" Dobré rozhodnutí." Přešel ke mně, ale pořád stál za mnou a jeho hlas zněl vítězně. " Stačí zavřít oči a přijmout svou pravou moc, kterou si potlačila."
Věděla jsem, že jestli to udělám, už budu navždy spojena s temnou stránkou mé samé. Jenže mi to nevadilo. Potlačit vše a všechny, na kterých mi záleží, je mohlo ochránit před Samuelem a Michaelem. Už jsem nechtěla, aby někdo z těch, které jsem milovala, zbytečně zemřeli, jen kvůli tomu, že jsem nechtěla opustit Erika. Avšak z té druhé stránky jsem se toužila spojit se zlem, které ve mně bylo, je a navždy bude.
Zavřela jsem oči a ponořila jsem se. Netrvalo dlouho a zlá stránka se semnou spojila a splynuly jsme v jednu. Cítila jsem, jak se mi mění vlasy a oči. Když jsem otevřela oči, soustředily se jen na Erikův obličej, který držely mé ruce. Pohled na mé ruce mě nijak nevylekal. Byly na nich vystouplé žíly, zbarvené do černa.
Přiložila jsem jednu ruku na Erikův levý spánek a druhou na jeho hruď, pod kterou bylo jeho srdce naplněné samým dobrem. To dobro se mi hnusilo, ale byl čas splatit dluh. Jen jsem se podívala na jeho dokonalý obličej a v tu chvíli se od levého spánku začaly jeho žíly zaplňovat mou temnotou, která ho uzdraví, ale nezmění jeho srdce. Celý obličej měl pokrytý černými žílami a postupovaly po celém jeho těle. Rána na hlavě se zahojila i všechny pohmožděniny.
Pomalu jsem položila jeho hlavu na zem a zvedla jsem se. Naposled jsem se na Erika podívala a věděla, že tohle byl poslední dobrý skutek v mém životě. Snažila jsem si Erika zapamatovat do těch nejmenších detailů. Snažila jsem si zapamatovat rysy jeho obličeje, proporce jeho těla, modré oči plné lásky a naděje, jeho úsměv, který byl jedinečný, dokonce i jeho jizvu vzadu na krku, kterou jsem cítila vždy, když jsme se líbali a já ho držela za krk. Nejvíce si, ale budu pamatovat jeho vlasy, černé jako havraní křídla a tak úžasně hebké. Toto byl poslední okamžik, kdy jsem něco cítila.
Samuel mě chytl za ruku a než jsme zmizeli, se Erik probudil a zahleděl se mi do očí. Smutek v jeho očích byl tak hrozný, že jsem všechny city, co jsem k němu kdy cítila, vypnula a v duchu si řekla " Miluju tě Eriku. Navždy." A pak jsem zmizela ze světa, který byl mým domovem.

Erik
Pohled do Kateriných černých očí prázdných, jak samotné dno oceánu, znamenalo, že jsem ji ztratil. Věřil jsem, že to překonají, společně, ale Kate s tím ani nebojovala. Při první chvíli prostě odešla a nechala je tu tady. A to znamenalo jediné. Musejí ji zastavit, i kdybych ji měl zabít sám.
Jenže, jak to dokážu? Miloval jsem ji a možná kdybych jí to řekl, možná by tu ještě byla, bojovala by s tím. Ale já to neřekl a ztratil jsem ji navždy.
Vyšel jsem z pokoje a myslel na to jak ostatním říct, co se stalo.

Objetí temnoty 21.kapitola

16. června 2012 v 19:50 | Andrea
By Katka

Jen jak jsem se převlékla do rudých kraťasů a bílého tílka, dostala jsem křeče do lýtek. Sedla jsem si na postel a snažila si je rozmasírovat. Po chvilce to přešlo a já jsem si konečně lehla. Přemýšlela jsem, co se stalo na policii a až v tu chvíli mi došlo, co jsem udělala. Začala jsem panikařit. Chození po pokoji mě neuklidňovalo a ani to, že Michael se o všechno postaral. Přemýšlela jsem o všem. Jak řeknu ostatním, že jsem někoho zabila? Co budu dělat, jestli se stanu upírem, jak říkal Michael? Jak budou reagovat, až se to dozvědí? A mnoho dalších otázek se mi honilo hlavou, ale najedno se ozvalo rupnutí a neuvěřitelná bolest v nohách, až jsem vykřikla. Spadla jsem na zem a jen jsem uviděla, jak z pravého lýtka trčí kost, začala jsem brečet. Než jsem stihla někoho zavolat, ozvaly se další rupnutí a bolest, kterou jsem cítila v hrudníku. Vyhrnula jsem si tričko a všechny žebra byly až moc vystouplá a najednou se postupně začaly lámat. Křičela jsem a svíjela se v bolestech.
Do pokoje vletěl táta a hned se mě snažil zvednout.
" Nezvedej mě!" Další rupnutí. Měla jsem pocit, jako by se mi lámaly všechny kosti v těle.
" Kate, musíš mě poslouchat. Za chvíli přijde srůstání, ale ještě před tím.." Tátovi zazvonil telefon a on se na mě jen díval. Přikývla jsem a snažila se nevnímat tu bolest.
Táta mě držel za ruku a mluvil do telefonu. Jak jsem slyšela, tak mluvil s Gabrielem, ale nebyla jsem si jistá. Táty hovor ukončila krev, kterou jsem na něho vyprskla. Připadala jsem si jako ve svěráku, který někdo pořád utahoval. V hrudníku jsem měla takový tlak, že jsem se sotva nadechla. A pak jsem se jen prohnula a slyšela, jak mi praskla páteř.
" Kate? Poslouchej mě. Teď se ti bude bortit páteř. Obratel za obratlem. Musíš to vydržet!"
Když se mi začala bortit páteř, cítila jsem, jak se každý obratel začíná oddělovat od páteře. Mělo to jedinou výhodu a to, že jsem nic necítila, ale po rupnutí posledního obratle jsem se propadla do temnoty.

Gabriel
Ve škole jsem nebyl hodně dlouho a už vůbec ne abych z vyučování někoho odvedl. Zaklepal jsem na dveře a vešel. Všichni se na mě podívali a já si vzpomněl, proč jsem školu nenáviděl.
" Přejete si, pane?"
" Přišel jsem vyzvednout Erika, Jake a Paula."
" O tom nic nevím, takže je s vámi nemůžu nikam poslat."
" To je v pořádku Hano. Tady pán je bratr Erika a Jake. A Paulův otec mi volal, že Paula máme pustit. Takže si sbalte a můžete odejít."
Musel jsem uznat, že byli v rekordním čase sbaleni a už odcházeli ze třídy.
" Nashledanou." Řekl jsem a odešel za ostatními.
" Co se děje?" Zeptal se hned Jake, když jsme byli před školou.
" Kate se začala proměňovat. Peter netuší, jak se to mohlo stát."
" V jaké je fázi?" Zastoupil mi cestu Erik a jeho oči zčernaly.
" V předposlední, Eriku." Hned jak jsem to dořekl tak Erik zmizel.

Erik
Objevil jsem se před pokojem Kate a hned jsem ucítil krev. Vešel jsem a uviděl ji. Ten pohled byl otřesný a ještě to zhoršil pohled na jejího tátu, který u ní seděl a držel ji za ruku. Poznal jsem, že něco není v pořádku a sedl jsem si ke Kate z druhé strany.
Kateino tělo bylo v hrozném stavu. Na pravé noze měla krev z otevřené zlomeniny. Po celém těle měla podlitiny a to vše zhoršil pohled do jejích mrtvých očí, které se na mě dívali.
" Už by se mělo všechno hojit, Eriku." Peterův hlas byl zoufalý a já nevěděl, jak bych mu mohl pomoct.
" Běžte za Avery. Má určitě hrozný strach o Kate." Zvedl se a u dveří se ještě podíval na Kate.
Nic jiného než ji držet za ruku mi nezbývalo. Srdce jí nebilo, pod podlitinami byly vidět zlámané kosti a snad nejhorší byla její páteř. Sice jsem viděl jen krk, ale to mi úplně stačilo. Páteř byla křivá, každý obratel byl někde jinde. Jeden byl vystouplý a druhý byl úplně stranou. Nikdy jsem neviděl takovou proměnu a to jsem jich viděl dost.
Pět hodin bezmoci a strachu jsem strávil sezením u Kate, která se ani nepohnula. Mučivé ticho proťalo křupnutí, po kterém začalo Kate být srdce, a ona se nadechla.
" Kate, Kate. Podívej se na mě."

Objetí temnoty 20.kapitola

16. června 2012 v 19:49 | Andrea
By Katka

Probudila jsem se poté, co mě Erik vzal do náruče.
" Jen vydrž Kate." Říkal mi a najednou jsme se objevili v mém pokoji. Položil mě na postel a zdvihl se nade mě.
" Nedělej to." Zašeptala jsem chraplavým hlasem.
" Musím Kate. Nakazil tě." Řekl, kousl mě do krku a při tom mě chytl za ruku. Bolest jsem necítila, uklidňovala mě jeho vůně. Přirozená smíšená s vůní po holení.
Když přestal, podíval se na mě. Jeho obličej byl úplně jiný. Jeho oči byly černé a po celém obličeji měl vystouplé žíly. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po obličeji. On zavřel oči a usmál se, tím odhalil své špičáky, které se postupně zmenšovaly. Otevřel oči a ty už byly modré jako předtím. Sklonil se a políbil mě. Polibek byl žádostivý a plný úlevy. Přesto, že jsem byla slabá, oplácela jsem mu ho a užívala si jeho blízkosti. On se odtáhl jako první, ale začal líbat ránu na mém krku. Po chvíli přestal a lehl si vedle mě. Vklouzl mi rukou pod hlavu a přitáhl si mě k sobě. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď, dala mu ruku mezi prsa a přitáhla se ještě blíž. Slyšela jsem pravidelný tep jeho srdce, což mě uklidňovalo. Věděla jsem, že je upír, ale věděla jsem, že se ho bát nemusím ani Gabriela nebo Jake.
Netrvalo dlouho a já jsem usnula, ale ještě před tím mě Erik chytl za ruku položenou na jeho hrudi a dal mi psu do vlasů.

Erik
Tohle se nemělo stát, vyčítal jsem si. Držel jsem Kate v náruči a pochopil jak je zranitelná, ale na druhou stranu, se nebála postavit Samuelovi.
Neměl jsem dovolit, aby ji našli, a teď ještě po ní půjde Michael a jestli si pro ni přijde osobně, budou bezmocní. Michael si vezme, to co chce za každou cenu. Nemohl jsem však přijít na to, proč si Kate Michael nevzal poprvé, co se setkali. Už ji mohl mít na své straně a možná i Sophi. Už by mohl být králem, ale on si ji neodvedl ani ji nějak neovládl.
Z myšlenek mě vyrušilo zaklepání, na které jsem ani neodpověděl, protože do pokoje vyšla Kateina matka Avery.
" Eriku, čekají tě dole. Musíte si promluvit." Šeptala a přešla k posteli.
" Zůstanu u ní." Odpověděl jsem a nespouštěl z Kate oči.
" Zůstanu u ní já, nic se jí nestane, ale teď musíš jít za ostatními."
" Dobře." Pomalu jsem vylezl z postele a Kate spala tak tvrdě, že se ani nepohnula ani nijak nezareagovala.
Když jsem vycházel ze dveří tak jsem se ještě na ni podíval. Nechtělo se mi odejít, ale věděl jsem, že musíme vymyslet nějaké řešení této situace. Sešel jsem ze schodů a všichni se o něčem bavili. První si mě všimla Sophi, která hned upozornila jejího tátu Petera, šťouchnutím do boku. Ten se otočil a vypadal normálně, jako by se nic nestalo.
" Jak jí je?" Zeptal se mě a poté co jsem odpověděl " Teď už je v pořádku," ulevilo se mu.
" Musíme vymyslet, co bude dál. Nesmíme dovolit, aby ji nebo Sophi Michael získal." Gabrielův hlas zněl vážně, rozčíleně a nebylo se čemu divit. Sophi by chránil za každou cenu a to samé platilo i u mě.
" Kdo je vůbec Michael. A co znamená, že ho Kate zná?" Zeptal se Paul, který se do té doby držel dál. Všichni se na něho podívali a nikdo nevěděl, co má říct.
Jako vždy se slova ujal Jake, který NIKOHO neměl rád. Uměl to dost dobře skrýt a důkazem toho byla Lenka, kterou jen využívá a nezáleží mu na ní. Jake byl vždy odměřený a na ničem a na nikom mu nezáleželo.
Moc dobře jsem si pamatoval, jak se vrhl na Michaela a chtěl ho zabít, ale než se k němu vůbec přiblížil, tak ho Michael zasáhl svou mocí, i když ne na plno. Jake vyvázl s roztrhanou kůží po celém těle. Dodnes má jizvy, které však nejsou tak viditelné, jen když jste u něho dost blízko, uvidíte je všechny, kromě obličeje. Jizvy na hlavě skryly vlasy, ale na těle mu nezmizely. Jenže si za to mohl sám, kdyby se napil krve od upírky, jeho rány by se zahojily, ale on pil jen lidskou krev a někdy i hladověl, až jsme do něho museli násilím dostat krev, alespoň tu lidskou.
Byl to vlastně Jake, kdo zabil jejich otce. Bylo mu 19, když Gabriel musel odjet pryč a nemohl bránit jejich matku před otcem, který ji pořád bil, jen aby ze sebe vybil zlost. Jake byl nucen zasáhnout. Zabil našeho otce tím, že mu podřízl hrdlo při jednom otcově záchvatu zlosti. A tak se z něj stal upír. Nebyl potrestán, protože zabil v sebeobraně.
" Michael je hajzl, jednoduše řečeno. Je to nejstarší syn našeho krále Torina, který je taky hajzl, ale je vážně nemocný a Michael se má stát dalším králem. Jenže Michael potřebuje Vyvolenou- Kate a ženu- Sophi.
Michael může usednout na trůn, jen když bude zabit potomek nejstarší královské rodiny a musí se oženit i s ženou z nejstarší rodiny, ale je tu možnost, že Michael chce Kate, proto ji nezabil při prvním setkání."
" A proč chce teda Kate?" Zeptal se Paul a přistoupil k Jakeovi, byli od sebe asi tak metr.

Objetí temnoty 19.kapitola

16. června 2012 v 19:49 | Andrea
By Katka

"Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho a všimla si, že jeho oči už byly červené.
" Žádné "Ráda tě vidím Same" , jak tě to vychovali?" Řekl s úsměvem.
" To tě nemusí zajímat a teď vypadni!"
" Celá maminka, ale teď. Mohu dovnitř?"
" Jsi snad hluchej nebo co? Vypadni!" Ignoroval to a prošel kolem mě. Otočil se zpět na mě a chtěl něco říct, ale táta ho předběhl. " Vypadni z mého domu, Samueli!"
" Peter, Peter. Už vím, kdo vychoval Katarinu, ale je zajímavé, že vůbec nic neví a vy všichni jí lžete." Díval se mi do očí a poznal, že nechápu a to ho přimělo k úsměvu. Zabouchla jsem dveře a pokusila se ho obejít, ale chytl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Snažila jsem se od něho dostat, z jeho pevného sevření, ale k ničemu to nebylo.
" Jen buď v klidu Katarina, nic se ti nestane. Prozatím." Sklonil hlavu k mému krku a nadechl se. "Krásně voníš a tvá.."
" Pusť ji!" Kdybych se nedívala na Erika ani bych nepoznala jeho hlas. Byl chladný a plný vzteku.
" Pustím ji Eriku. Nejdřív však. Kate, vzpomínáš si na Michaela?"
" Ne, nevím, o kom to mluvíš." Moc dobře jsem si na Michaela vzpomínala. Kdo by na něho asi dokázal zapomenout? Doufala jsem, že nepozná mou lež. I když jak by to poznal, vůbec mě nezná a hlavně uměla jsem dost dobře lhát.
" Buďto říkáš pravdu nebo jsi opravdu dobrá lhářka. Tvé srdce bije pořád ve stejném rytmu a ani se nebojíš." Vjel mi rukou pod tričko a položil ji do míst, kde mám srdce. Chvíli poslouchal tlukot mého srdce a já snažila zachovat klid. " Zajímavé. Tvé srdce nijak nereaguje, ale já vím, že Michaela znáš. Nelži mi!" Jeho hlas už nebyl tak vlídný, jestli se tomu dá tak říkat. Sice byl rozčílený, své pocity však moc dobře ovládal. " Nehraj si se mnou, Kate. Vzpomínáš si na něj?" Vyndal ruku zpod trička a přitlačil mi ji na krk. Dusil mě a tak jsem odpověděla.
" Jo, vzpomínám si na něho a teď mě pusť." Pustil mě, já od něj odstoupila a vrátila se do minulosti.

Minulost

Objetí temnoty 18.kapitola

16. června 2012 v 19:48 | Andrea
By Katka

Seděla jsem v otevřených dveřích sanitky. Ten mladý kluk Mike seděl vedle mě. Táta přijel asi za 10 minut, alespoň jsem si to myslela. Když mě táta uviděl, ztuhl. Ani jsem se mu nedivila. Oblečení jsem měla prosáklé krví a na konečkách vlasů jsem měla zaschlou krev.
Před očima jsem pořád viděla Míšu. Nechápala jsem, jak by někdo mohl udělat takovou věc. Sice Míša brala drogy, ale nikdy neměla problémy.
" Kate?" Táta mě držel za ruce, na kterých byla také krev, a klečel přede mnou.
" Co se stalo?" Zeptal se a postavil se před Mike, ale pořád mi držel alespoň jednu ruku.
" Vaše dcera nám zavolala, a když jsme přijeli, našli jsme ji a její kamarádku Míšu. Je mi to líto, ale jí jsme nemohli pomoct."
" Zavolali jste už.."
" Petere, kde je Míša?"
" Sylvie…"
" Kde je má dcera?" Míši máma byla zoufalá a už teď se neovládala.
" Vy jste matka Míši?"
" Ano, co se stalo?" Odvrátila pohled od Mika, podívala se na mě a zatřásla se mnou. "Kde je Míša?"
Nedokázala jsem ji říct nic než " Je mi to hrozně líto Paní Sylvie."
" To není možné. To nemůže být pravda."
" Paní pojďte se mnou." Když ji Mike odváděl, Paní Sylvie jen brečela a křičela " Ne" To jediné slovo dokazovalo, že je to pravda.
Táta mě odváděl k autu, když mu zazvonil telefon. Jeho pohled na displey prozradil, že volá mamka.
Nevnímala jsem ho, posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a čekala. Táta dotelefonoval, sedl si do auta a hned nastartoval. Zvuky auta mě uklidňovaly a tátovi jsem byla vděčná, že se mě na nic neptá. Hlavu jsem měla opřenou a vůbec mi nevadilo, že mi hlava naráží do okna.
Táta zaparkoval auto v garáži, kde stali další 2. Ani jeden z nás nechtěl vystoupit. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že svítila všechna světla v přízemí, což znamenalo, že jsou všichni vzhůru.
" Nechci tam, takhle přijít."
" Já vím Kate. Můžeš se osprchovat tady, jestli chceš."
" Ne, osprchuju se u mě, jen se bojím jejich reakce, až mě uvidí."
" Nemusíš se bát. Jen mamka je vzhůru. Čeká na nás."
" Tak dobře." Řekla jsem a ulevilo se mi. Táta už stál u dveří a otevřel je. Prošla jsem kolem něj a zastavila se uprostřed místnosti, kde měl táta své věci. Podívala jsem se na dveře vlevo, které vedly do prádelny. Táta byl architekt a i celý náš dům navrhl, ale táta byl především nejlepší na staré slohy. Vždy jsem jeho práci obdivovala. Měl vše do detailů promyšlené a hlavně mě fascinovala jeho představivost.
Z přemýšlení mě vyrušil tátův hlas. " Kate, pojď." Podívala jsem se na něj a teprve teď jsem si všimla, že má kruhy pod očima a oči má podlité krví.

Objetí temnoty 17.kapitola

16. června 2012 v 19:48 | Andrea
By Katka

Když jsem byla téměř u Ústí, zavolala mi Míša, že mám přijet. Za 10 minut jsem tam byla a byl tam i Samuel. Vystoupila jsem z auta a zůstala u něho. Míša se s ním rozloučila a Samuel mi řekl " Ahoj Kate."
" Ahoj Samuely." Odpověděla jsem mu a sedla si do auta. Míša se s ním pak líbala asi další 3 minuty a já se soustředila na texty písní. Když konečně Míša nastoupila, mohly jsme vyrazit, celou cestu vyprávěla o Samuelovi, jak je dokonalý, pozorný a jak skvěle líbá. Moc jsem ji nevnímala a radši jsem poslouchala písně mé nejoblíbenější skupiny 30 Second To Mars. Byla jsem ráda, když jsem ji vysadila a odjela domů.
Doma byli všichni mamka, taťka, Paul, Sophi a dokonce Erik, Gabriel a Jake. Všichni seděli v jídelně a o něčem mluvili. O něčem vážným, protože si mě nevšimli. A tak když jsem už byla téměř u schodů, ozval se tátův hlas " Nemysli si, že nevím, že jsi doma Kate a máš, co vysvětlovat." Tak jsem se otočila a šla do jídelny. Zastavila jsem mezi dveřmi.
" Ahoj."
" Ahoj. Neumíš si zapnout telefon?"
" Umím si zapnout telefon tati." Nechápala jsem, proč jsem začala křičet, ale taťka mi to hned vysvětlil.
" Kolikrát jsem ti říkal, ať nejezdíš sama na ten hřbitov?"
" Desetkrát?"
" To není sranda Katerina!"
" Já vím, promiň, ale musela jsem tam."
" Proč?"
" Protože jsem nechtěla sledovat ocumlávání Míši a toho její debila."
"Kate!"
" Promiň mami."
" Co to je prosím tě za de.. Hmm. Za kluka?"
" Jmenuje se Samuel, opravdu divný jméno, že jo?"
" Jo to jo." Odpověděl taťka. " A co, je aspoň hodnej?"
" Hodnej? To já nevím, ale Míša o něm říkala, jak je dokonalej a podobný keci. Ale byl divnej. A ten jeho smích byl fakt děsnej. Když mi držel ruku, chtěla jsem do ní zarýt nehty. Nebýt Míši tak by mi ji ani nepustil. Ale víš, co bylo na něm nejdivnější?"
" Oči." Řekla Sophie.
" Jo jeden moment jsem měla pocit, že je má rudý, fakt divný."
" Jo to je."
" Tak řeknete mi, co se děje?"
" Co by se mělo dít?"
" Tati jsou tu Erik, Gabriel a Jake."
" A co má bejt? Jen se seznamujeme.
" Tak to je dobře a tati nevíš náhodou, kdo by mohl kopnout Démona, až by mu zlomil žebra?"
" To fakt nevím Kate."
" Dobře a zůstanete tu i na večeří?"

Objetí temnoty 16.kapitola

16. června 2012 v 10:21 | Andrea
By Katka

Ten polibek byl dokonalý. Gabrielovy rty byly hladké, horké a probouzely ve mně takovou touhu, o které jsem nevěděla, že ji vůbec mohu cítit. Líbali jsme se dlouho a on mě hladil po zádech tak jemně, ale zároveň takovou silou, že jsem pocítila horko někde hluboko uvnitř a také jsem cítila horko v mých zraněních.
" Promiňte, že ruším." Gabriel se pomalu odtáhl a podíval se mi do očí. Potom se obrátil. " To nic Eriku." Řekl klidným a veselým hlasem. " Sophi oblékni se prosím, Erik se koukat nebude, neboj."
" Jo, samozřejmě." Pak se Erik obrátil a já si přes sebe přetáhla Gabrielovo tričko, které bylo prosyceno jeho vůní. Ale, až teď jsem si všimla, že Gabriel byl také otočený a čekal. Musela jsem se usmát, nikdy jsem neviděla Gabriela takhle se soustředit. " Hotovo." Řekla jsem a oba se konečně otočili. Nastalo trapné ticho, ale prolomil ho Gabrielův hlas, " Je Kate v pořádku?"
" Jo. Jake by se měl za chvíli vrátit a pak si musíme promluvit." Erikův hlas pořád zněl nervózně a ustaraně. Pravděpodobně si toho všiml i Gabriel, protože řekl " Sophi všechno ví, Eriku."
" Konečně, ale kdy to řekneme Kate?"
" Teď ne, nejdřív bychom si měli promluvit s našima."
" Dobrej nápad." Řekl Erik
" Ahoj lidi. Venku pořád něco je. Cítím to, ale dnes to už nezaútočí." Objevil se vedle Erika Jake, který byl naprosto klidný.
" Taky si myslím, neměli bychom začít jednat a.." Gabriela přerušilo zaklepání na dveře. " Jdu otevřít" řekl Gabriel a šel. Když otevřel dveře, řekl jen " Samuely."
" Taky tě rád vidím, Gabrieli." Byl obrovský, stejně jako Gabriel a jediná cesta byla přes Gabriela, který ho nehodlal pustit dovnitř. Jednoduše se přenesl a objevil se za Gabrielem. " Děkuji za pozvání." Pak se rozhlédl a jeho zrak spočinul na mě. Jeho oči byly rudé, jako krev. Nebyly to oči toho, kdo mě napadl, tyto byly mnohem tmavší a strašidelnější. Pak najednou byl u mě, sklonil hlavu k mému krku a nasál vzduch. Pak o krok odstoupil. "Nejsi to ty, je to tvá sestra. Gabrieli vydej mi je a nikomu se nic nestane."
" Na to zapomeň Samueli, nikdy je nedostaneš."
" Ale to se pleteš Eriku. Sama Kate ke mně přijde, uvidíš."
" To se nestane." Pak Erik zavrčel a to upoutalo Samuelovu pozornost, že se otočil.
" Eriku, pořád tak ochranitelský, ale pamatuju si, že to Viktorii moc nepomohlo, viď?"
" Měla chcípnout, byla to jen obyčejná mrcha." Tomu se Samuel zasmál a jeho smích byl opravdu odporný. Zněl jako od psychopata nebo masového vraha. Ale to on byl. " Zvláštní pamatuji si, že si ji miloval."
" To nebyla láska, ale, co ty o tom můžeš vědět Samuely? Ó promiň, ty si vlastně svoji manželku zabil." To už Samuelovi z obličeje úsměv zmizel, a když se na mě znovu podíval, jeho oči byly černé.
" Jak chcete, začali jste nebezpečnou hru, ale pamatujte si, nikdo z vás nebude trpět, odskáče to všechno Kate, už jednou jsem ji to udělal a udělám to znova. Měli byste ji na to připravit. Na viděnou." Pak zmizel.

Objetí temnoty 15.kapitola

16. června 2012 v 10:21 | Andrea
By Katka

Erik
Rudé oči jako granáty upíraly zrak na něj a pak na Kate. Chtěl jsem zaútočit, ale oči najednou zmizely.
Zavřel jsem okno, přešel jsem ke Kate, políbil ji a zmizel jsem. Objevil jsem se u Gabriela a Jaka. Přešel jsem k nim a uviděl Sophi, která tam být neměla. Než jsem se vzpamatoval, začala mi pokládat otázky.
" Sophi zadrž na chvilku jo. Kate je v pořádku a spí."
" To je dobře" řekla Sophi s úlevou v hlase.
"Musíš k nám Sophi, tam ti ošetřím ty odřeniny."
"Nemůžu jen tak odejít z domu Gabrieli." Podívala se na něj se zlobou v očích.

Sophie
Co si o sobě myslí? Řekne mi, že musím k němu, při tom ty odřeniny nejsou tak strašný. Měla bych zůstat doma a dohlídnout na Kate. Ale Gabriel mě popadl za ruku a pak jsem se objevila v jejich obýváku.
" Jak si to udělal? Co si vůbec o sobě myslíš? Jen tak mě přeneseš k tobě a to ani nevím jak, a ještě se na mě usmíváš?"
"Hrozně se mi líbí, když se zlobíš a hlavně ta noční košilka je moc sexy." Řekl Gabriel a přiblížil se ke mně s takovou rychlosti, že jsem to ani nezareagovala.
"Řekneš mi konečně, co si zač a kdo na mě zaútočil?"
"Řeknu ti to, ale nejdřív se uklidni a já tě ošetřím."
" Gabrieli, nejdřív chci slyšet, co si zač a pak na mě klidně můžeš vylejt celej kysličník." Gabriel se pořád na mě usmíval a už mě začínalo štvát, že nevím, co od něho mám čekat a s kým tu stojím.
" Fajn uděláme kompromis. Ty si sedneš na gauč, já dojdu pro lékárničku a všechno ti řeknu. Dobře?"
" Fajn, ale dělej." Otočila jsem se a než jsem si stačila sednout, byl zpět. Neměl na sobě kabát, a když se ke mně začal přibližovat, byl neodolatelný. Jeho tělo bylo dokonalé, a když si přede mnou klekl, jeho ramena byla obrovská. Z obdivování jeho těla mě vyrušil jeho hlas
" Tak co, líbím se ti?"
" Co?"
" Nedělej, že nevíš. Prohlížíš si mě. A musím ti říct, že mi to nevadí." Vzhlédl s úsměvem ve tváři.
" Nemusím ti na to odpovídat."
" To nemusíš, ale vím, že se ti líbím. A teď máš nějakou otázku, než začneme?"
" Kde je Erik a Jake?"

Objetí temnoty 14.kapitola

16. června 2012 v 10:20 | Andrea
By Katka

Sophie
Ze spánku mě probudilo otevřené okno. Venku řádil velký vítr a otevřená část okna bouchala do zavřeného.
Chtěla jsem okno zavřít, ale na mé posteli ležel Démon, Snížek a Čertik. Nevěděla jsem, jak se sem dostali, ale připadala jsem si jako by mě ty zvířata chránila a opravdu to tak vypadalo, protože všechna byla vzhůru. Démon koukal do otevřeného okna a vrčel. Čertik a Snížek byli naježení a zarývali mi drápky do kůže. Vysunula jsem zpod kocourů ruce a posadila se na posteli. Nikdy takhle na nic ani na nikoho nereagovali, teda pokud si pamatuji.
Zvedla jsem se z postele a šla zavřít okno, ale najednou se přede mnou objevil Démon a vrčel ještě víc než před tím. " Uklidni se, Démone, nic tam není." Ale když jsem se podívala do tmy, věděla jsem, že jsem neměla pravdu. Ve tmě zářily rudé oči, ze kterých se dala vyčíst jen smrt, která čeká všechny, s nimiž se setkají. Ztuhla jsem a nedokázala se pohnout, protože před očima se mi objevila událost asi z 18. století. Válčilo se. Byla jsem v šoku, protože jsem viděla samu sebe, jak bojuji po boku vycvičených mužů, ale nebojovala jsem jako oni, bojovala jsem nějakou mocí. Najednou bitva zmizela a já se objevila v náruči, nějakého muže, ale nebyla jsem to já. Já to jen sledovala z pohledu té dívky Byla jsem v náruči nějakého muže a jediné, co jsem viděla byly hnědé vlasy. Opět vše zmizelo a vše vypadalo, jako předtím, jenže teď jsem stála před postelí a sledovala tu dívku, která byla podobná Kate, ale její vlasy byly rovné a Kate měla kudrnaté a měla i jiný obličej, nebyla v něm žádná známka nějakého pocitu. Když jsem vzhlédla, uviděla jsem zjizvenou tvář muže a zatajil se mi dech.
" Jsem rád, že si přišla. Tuší někdo něco?" Zeptal se takovým hlasem, až jsem měla husí kůži. Divila jsem se, jak s ním může tak klidně mluvit, já bych to nedokázala. Jen jeho pohled mi způsobil, že jsem se sotva nadechla a to jsem věděla, že to není skutečnost.
" Nikdo nic netuší." Usmála se a políbila ho, on jí polibek oplácel a já jsem doufala, že se ocitnu někde jinde, protože mi to připadalo opravdu nechutné. V této chvíli jsem se na ně dívala jako před tím na tom bojišti.
Vše se rozmazalo a já jsem byla zpět ve svém pokoji. Démon pořád vrčel a to mě probralo, abych se pohnula. Rudé oči se na mě pořád koukaly, ale už jsem se jich tak nebála, nevěděla jsem proč, ale pořád jsem si myslela, že se mi to zdá. Pořád jsem si v duchu říkala " Buď v klidu Sophi nic se neděje je to jen sen. Přece na světě neexistují takové oči." Zavřela jsem okno, ale najednou se za oknem objevil obličej, kterému patřily ty rudé oči. Usmíval se jako by právě vyhrál. Rozrazil okno a vlezl do pokoje. Já jsem před ním couvala a Démon po něm skočil a zakousl se do jeho krku. Neznámý zavrčel bolestí a uhodil Démona do hlavy a ten se přestal prát a spadl na zem jako by byl mrtvý a jakoby to nestačilo, ještě ho kopl do břicha. Neznámý se na mě podíval a z rány na krku mu vytékala krev. Nevěděla jsem, jak jsem to poznala, ale bylo to logické. Pořád se přibližoval ke mně a já před ním couvala, až jsem narazila do zdi. Naše těla od nás byla pár centimetrů a moje srdce tlouklo jak o závod. Měla jsem dojem, že brzo omdlím hlavně potom, co se jeho hlava přiblížila k mému krku, a nasál do nosu moji vůni.
" Jsi to ty. Našel jsem tě." Hořce se usmál a popadl mě za zápěstí. Jednala jsem instinktivně. Musela jsem se nějak bránit tak jsem použila něco, co mi poradila Kate na obranu, že to prý většinou pomůže na útěk. Kopla jsem ho do kolena, on se bolestí sklonil a já mu dala kolena do hlavy. Poslední, co jsem udělala bylo, že jsem ho odstrčila co největší silou. Zabralo to, alespoň na chvilku. Doběhla jsem až ke dveřím, které byly asi dva metry ode mě. Jenže on mě uchopil za ruku a mrštil se mnou o protější zeď. Byla to obrovská bolest, ale z nějakého důvodu jsem jinevnímala a zvedla jsem se ze země. Až teď jsem si uvědomila, že Čertik se Snížkem byly naježení a prskaly vzteky. Věděla jsem, že se přes neznámého nedostanu. Byl asi stejně vysoký jako Gabriel, ale Gabriel byl mohutnější oproti tomuhle muži. Asi si teď pomyslíte, že jsem blázen, ale jediná možná jak se dostat ven bylo okno. Sice to nebyla taková výška, ale věděla jsem, že to bude hodně bolet. Jiná možnost tu, ale nebyla. Koukali jsme si do očí a podle jeho výrazu se dalo poznat, že jsem ho zaskočila. Posunula jsem se k oknu, jednou rukou jsem se opřela o parapet a vyšvihla jsem se z okna. Čekala jsem tvrdý náraz, místo toho mě někdo chytil. Tu vůni jsem poznala hned. Gabriel. Otevřela jsem oči a uvědomila jsem si, že mě Gabriel odvedl ke zdi, kde na nás útočník nemohl vidět. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale uklidňovalo mě Gabrielovo objetí.
" Jsi v pořádku Sophie?"

Objetí temnoty 13.kapitola

16. června 2012 v 10:20 | Andrea
By Katka

"Co se teda stalo?" zeptal se Jake Erika.
"Já nevím, když jsem se a ni podíval, po celém těle měla škrábance a tekla z nich krev. Pak najednou se vše začalo hojit a jí bylo už dobře."
"Víš, co to znamená?" Zeptal se Gabriel svých bratrů.
"To je nepravděpodobné, jsme tu jen chvíli." Odpověděl Jake s jistotou v hlase.
"Je to možný Jaku. Našli nás, nemáme moc času. Pokud chceme, aby vše dopadlo podle našich plánů, musíme začít jednat."
"To nemyslíš vážně Gabrieli. Že ne?"
"Myslím Eriku, že je nejvyšší čas jednat."
"Vždyť jsi, nejsme ani jistí, že jsou to ony a máme začít jednat? To je nesmysl Gabrieli." Řekl Erik vážně a i jeho obličej byl jako kámen.
"Eriku vše sedí, v tomhle má Gabriel pravdu. Nejde tu jen o nás, ale o všechny nám podobným. Máme úkol, který musíme za každou cenu splnit."
"Jak to můžeš tahle říct Jaku, jako by se vůbec nic stalo?"
"Eriku a jak to mám říct, jen kvůli tomu, že ty ses zabouch do tý lidský holky mi máme kvůli tomu riskovat vše a...?"
"Jaku, drž hubu!" Skočil Erik do řeči Jakovi, který jen na svého bratra udiveně koukal. "Copak tobě nezáleží na Lence nebo tobě Gabrieli na Sophii? Jestli ne tak jsem vás považoval za někoho úplně jinýho, než je o vás známo."
"Eriku nemyslíš, že to přeháníš?"
"Ne Gabrieli, nepřeháním. Jak jinak bych se měl chovat, když jsem Kate zachránil život, a že jsem ji celé ty měsíce sledoval a zjišťoval jaká je? Viděl jsem jak je unavená tím věčným bojováním stejně tak jako já. Měl jsem ji rád dřív, než mě vůbec potkala, Gabrieli. Jen tak jí nemůžu říct, kvůli čemu tu jsme a k čemu je předurčena. To prostě nemůžu Gabrieli." Erik už nic neřekl, otočil se a vydal se do svého pokoje.
"Ty si snad myslíš, že pro mě je to lehký Eriku, ale každý musí něco obětovat, když je to pro větší dobro. Copak to nechápeš Eriku?"
"Gabrieli tak mi řekni, proč se musím všeho vzdát?"

Objetí temnoty 12.kapitola

16. června 2012 v 10:20 | Andrea
By Katka

Po chvíli se odtáhl a řekl "Půjdu ostatním říct, že jsi v pořádku, ano?"
"Půjdu s tebou, už je mi líp" pokusila jsem se postavit, ale moc mi to nešlo. Vzal mi nohy a dal je přes okraj postele. Jeho dotyk byl chladný, ale zároveň hřejivý. Stiskl mi ruce a pomalu mě postavil. "Nechceš tu radši zůstat, aby sis ještě odpočinula?" Zeptal se mě s obavami v hlase.
"Jsem v pořádku. Hlavně musím za Sophi, musí mít o mně hrozný strach."
"Jo to jsme měli všichni" Podíval se na mě a letmo mě políbil.
"Nechtěla jsem vás vyděsit, sama nevím, co se stalo."
"Netrap se tím, nějak se to vysvětlí." Usmál se na mě, já na něho a odešli jsme z jeho pokoje za ostatními. Sice to trvalo dlouho, ale už mi bylo líp.
Přišli jsme do obýváku a Sophi s Gabrielem seděli na pohovce. Gabriel hladil Sophi po zádech a něco jí říkal. Když nás uviděli Sophi se k nám rozeběhla a objala mě. "Jsi v pořádku Kate? Měla jsem o tebe hrozný strach." Zeptala se mě a odtáhla se.
"Jo, už je mi líp, neboj se" usmála jsem se na ni a řekla "Běž za Gabrielem, já se půjdu nadejchat čerstvýho vzduchu. Jo?"
"Tak dobře, za chvíli pojedeme domů" usmála se na mě, ale bylo vidět, že má o mě strach a odkráčela ke Gabrielovi.
"Mám jít s tebou?" Zeptal se mě Erik.
"Klidně jestli chceš." Vzal mě za ruku a vedl mě k proskleným dveřím, které byly v obývacím pokoji. Vedly na velikou, krásnou zahradu. "Wow"
"Líbí se ti tu?" Zeptal se mě Erik a v jeho hlase jsem slyšela potěšení.
"To je jasný. Komu by se tu nelíbilo?"
"To nevím, ale jsem rád, že jsi tu spokojená. Pojď, něco ti ukážu." Vzal mě za ruku a táhl mě za sebou. "Kam to jdeme?" Zeptala jsem se ho, ale on neodpověděl. Najednou se zastavil a já jsem do něho málem narazila. "Jsme tu" řekl a podíval se na mě. Chvilku jsme na sebe koukali a najednou mě políbil. A já mu polibek oplácela. V tom polibku bylo tolik pocitů, které jsem nikdy z polibku nepocítila. Erik mi jednou rukou vjel do vlasů a druhou si mě k sobě přitahoval. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale byla to nejkrásnější chvíle v mém životě.
Když se odtáhl, usmál se na mě, vzal mě za ruku a zeptal se mě "Opravdu jsi v pořádku?"
Usmála jsem se na něj. "Je mi fajn jako nikdy předtím" a pak jsem ho políbila a odtáhla jsem se. Jeho modré oči odrážely světlo měsíce a tak to vypadalo, jakoby mu zářily. Nevím proč, ale fascinovali mě stejně tak i jeho bratři. Ale když jsem byla s nimi, cítila jsem se v bezpečí. Sophi se také změnila, byla s ní legrace a víc si se mnou povídala. Nevím proč, ale po mé nemoci se všichni ke mně chovali jako k malému dítěti hlavně mamka, ale mohu vám říct, že to bylo příjemné, ale už to tak není. Ze vzpomínek mě vytrhl Erik "Na co myslíš?" zeptal se.
"Ale na nic. Neměli bychom se už vrátit?"

Objetí temnoty 11.kapitola

16. června 2012 v 10:20 | Andrea
By Katka

Když jsem přestala zvracet, Erik mě vzal do náruče a odnesl mě do koupelny, která byla ve druhém patře. V momentě kdy mě Erik postavil na zem, se mi udělalo znova špatně. Naštěstí bylo přímo naproti mně umyvadlo, takže jsem k němu stihla doběhnout, než jsem se znova vyzvracela. Netušila jsem, z čeho to může být, byla jsem v pořádku, ale od toho snu jsem měla takový divný pocit, který říkal "něco není v pořádku", ale velkou pozornost jsem tomu nevěnovala. Když bylo už konečně po všem, vypláchla jsem si pusu a vzala jsem si žvýkačku, kterou jsem měla v kapse u kalhot. Víte, já u sebe musím mít alespoň jednu žvýkačku a teď se mi hodila. Když jsem se na sebe podívala do velikého zrcadla, které bylo nad umyvadlem, najednou mě začala bolet ruka, byla to hrozná bolest, jakoby vám někdo vrazil nůž do ruky. Podívala jsem se a hned mi došlo, že jsem to neměla dělat. Od ramene k loktu jsem měla škrábanec. Tekla z toho krev a najednou se ta bolest rozšířila po celém těle. Začala jsem křičet a nějak jsem zakopla a spadla na bílou podlahu. Když jsem se podívala na nohy, všude jsem měla škrábance, ze kterých tekla krev až moc rychle. Do koupelny vběhla Sophie, která si klekla vedle mě a začala na mě mluvit, ale vůbec to nepomáhalo. Začala brečet a já ji jen prosila, ať mi pomůže. Sophie
"Kate" to bylo jediné, co jsem mohla říct.
"Sophi, ať to přestane. Prosím" prosila mě Kate, která se svíjela v bolestech na podlaze. Kate znovu zakřičela a já začala ještě víc brečet. Nevěděla jsem, jak jí mám pomoct a ani jsem nevěděla co jí vlastně je. Kate tekly slzy z očí, po chvíli mě chytla za ruku, tak silně až jsem vykřikla. "Au". Po tomhle mém výkřiku do koupelny vběhl Erik s Gabrielem, kteří čekali za dveřmi, a když Kate znovu zakřičela a řekla "Hrozně to bolí" zůstali stát. Gabriel obešel Erika a klekl si z druhé strany ke Kate "Kate co tě bolí?" Zeptal se a chytl ji za ruku.
"Všechno. Ty škrábance, mám je všude. Prosím pomoz mi" Kate se podívala na Gabriela. Viděla jsem v nich tolik bolesti, ale na těle neměla ani škrábnutí. Kate mi znovu stiskla ruku a celé její tělo se zkroutilo bolestí.
"Gabrieli uhni" poručil Erik a vzal Kate do náruče. A odešel s ní.
Podívala jsem se na ruku, kterou mi před chvíli držela Kate a byla celá od krve. Tak jsem se podívala na podlahu, kde před chvíli nic nebylo a teď tam byla kaluž krve. Nemohla jsem odtrhnout oči od krve, ale něčí ruce mě postavily na nohy "Sophi pojď, všechno bude v pořádku." Řekl Gabriel, který mě držel kolem pasu a odváděl z koupelny.

Objetí temnoty 10.kapitola

16. června 2012 v 10:12 | Andrea
By Katka

Dveře se otevřely do veliké místnosti, kde byly dominantou obrovské zatočené schody, které se spojovaly ve druhém patře domu. Byly ze světlého dřeva, ale netuším z jakého. Ze stropu visel obrovský křišťálový lustr. Nábytek v této místnosti byl ze stejného dřeva jako ty schody. Byly tam skříně, poličky, věšák a hned vedle věšáku na zdi viselo veliké zrcadlo ve zlatém rámu.
Poté jsme šli do další místnosti, která byla stejně veliká jako naše 1. patro v domě. Byl to obývací pokoj. Byla tam spousta věcí. Před námi se nacházela veliká, bílá, kožená pohovka ve tvaru L se dvěma křesly a skleněným stolkem. U zdí bylo plno skříní a každá byla určena pro jiný účel. V těch nejvyšších byly knihy. Měly kožené obaly, ale ani jednoho spisovatele nebo název knihy jsem nepoznávala. V ostatních skříních byly věci " které jsem už poznávala." V jedné skříni byly technické vymoženosti jako třeba dvd, playstation, cd přehrávač a nad tím vším na zdi visela veliká plazmová televize.
Vedle této technické skříně byla skříň s dvd na kterých byly různé filmy od komedií, kriminálních až po hororové a historické. Každý by si určitě něco vybral.
Vpravo v rohu se nacházel kulečník, u kterého stáli lidi, kteří si hráli na to, že kulečník umí hrát, ale vůbec jim to nešlo. U kulečníku se nacházel malý bar, kde byl snad všechen alkohol od vodky, whisky, koňaku, brandy a další. Ke každému pití tam samozřejmě nechyběla sklenička. Ale potom jsem se otočila a v levém rohu jsem uviděla bílý klavír s křídlem. Byl mnohem hezčí a určitě dražší než ten, který mám doma já. Chtěla jsem si na něj zahrát, ale pak jsem si to rozmyslela. Erik mě vedl dál, až jsme narazili na barový pult, který rozděloval obývací pokoj od krásné, moderně navržené kuchyně.
Byla, ve tvaru U. Barvu měla bílo-černou a pracovní deska byla z mramoru.
Bylo tam spousta zabudovaných kuchyňských spotřebičů od myčky na nádobí, troubu, mikrovlnku nebo lednici. Nemohla chybět, ani indukční deska na vaření, kávovar a další. Ke kuchyni patřil i jídelní kout s velikým skleněným stolem, který byl ve stejném desingu jako ten v obývacím pokoji a šesti židlemi. Na stole byla váza s rudými růžemi. Na stole bylo spousta jídla a pití. Byly tam, talíře se sýry, zeleninou, ovocem, masem a nechyběly ani malé dortíčky. Pití bylo na kraji stolu. Bylo tam několik druhů - minerální voda, džusy, sekt, pivo atd.
Erik mě vedl přímo k tomu stolu s jídlem, když jsme stáli u něj, řekla jsem mu, že nemám hlad, ale on mi řekl, že jíst musím a vzal talíř, na který dal snad všechno, co se dalo a podal mi ho, potom do sklenice nalil pomerančový džus a podal mi ji. Když jsem se ho zeptala, proč si nevezme taky, řekl, že on hlad nemá a dál už se semnou o tom nebavil. Vedl mě přímo k sedačce, kde jsme si sedli a on mi řekl, ať se do toho pustím. Začala jsem jíst, abych mu udělala radost. Ze začátku se mi jíst nechtělo, ale to jídlo bylo tak výborné, že jsem snědla úplně všechno. Když jsem dojídala jahodový dortík, všimla jsem si, že k nám míří Gabriel s rukou okolo pasu mé sestry, o něčem se bavili, a když k nám dorazili, tak jsme se pozdravili a Gabriel se mě zeptal, jestli mi chutnalo a já mu odpověděla, že ano a taky jsem se ho zeptala, na to kdo to tak skvěle uvařil? Odpověděl "To já, vaření je taková moje velká vášeň". Toho se hned chytla Sophi a řekla, že ona taky ráda vaří a Gabriel jí na to odpověděl " to je naše první společná vášeň, uvidíme, jestli objevíme ještě další". Sophi se pousmála a dívala se mu přitom do očí, on se na ni usmál taky a pak nám zase věnovali svou pozornost.

Objetí temnoty 9.kapitola

16. června 2012 v 10:12 | Andrea
By Katka

Byla jsem na nějaké louce a byla noc. Hvězdy svítily tak jasně až mě fascinovaly. Byly nádherné, dívala jsem se na ně a poznávala malý vůz, velký vůz, velkou medvědici atd. Ale najednou jsem nic neviděla kvůli mlze, přes kterou jsem sotva viděla špičku nosu.
"Au" vykřikla jsem, protože mě někdo uhodil do obličeje a pak zase, ale do břicha, do ruky a nakonec do nohy až jsem spadla na zem. Spadla jsem do vody, teda myslela jsem si to, ale když jsem se postavila a mlha náhle zmizela, viděla jsem všude krev.
Pak jsem se probudila celá zpocená. Chvilku jsem seděla na posteli a dýchala. Po nějaké chvíli jsem se podívala na hodiny a zjistila jsem, že je šest hodin. Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Svlékla jsem se a věci jsem hodila do prádelního koše. Osprchovala jsem se a umyla si vlasy. Vlasy jsem si zabalila do ručníku a vzala jsem si rudý župan. Šla jsem do pokoje a rozsvítila světla. Když jsem uviděla postel, lekla jsem se. Byla celá od krve, rychle jsem šla do koupelny a vyndala z koše věci. Byly od krve, přesně jako v tom snu. Hodila jsem věci na zem a utíkala k posteli, sundala jsem z ní povlečení, deku a hned jsem vše vzala a šla s tím do prádelny a dala to do pračky. Měla jsem štěstí, že jsem nikoho nepotkala.
Když jsem byla v pokoji, šla jsem do koupelny a vyfénovala si vlasy a vzala si nějaké věci ze skříně. Oblíkla jsem si černé, džínové kraťasy a k tomu jsem si vzala rudé tričko, které mi odhalovalo celá záda a jen je zakrývaly tkaničky, mezi kterými se ztratila i udělaná podprsenka v tričku. Zavazovalo se za krkem, od pravého boku se táhl černý spletenec květin a mělo normální výstřih.
Ještě jsem se nevzpamatovala z toho snu a z toho co následovalo potom. Koukala jsem do zrcadla a přemýšlela o tom. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť to byl jen sen, především mě vyděsila ta krev. Odkud se mohla vzít? Já jsem zraněná nebyla, ale věděla jsem, že to nikomu neřeknu. Možná si říkáte, že bych to měla někomu říct, ale kdo by mi uvěřil? Z přemyšlení mě vyvedlo zaklepání.
"Dále" překvapilo mě, že jsem to řekla klidně, alespoň nikdo nepozná, že se něco stalo. Do pokoje vešla s úsměvem Sophi a na sobě měla krátké, bílé kraťasy s pestře zeleným páskem. Tričko, které si vzala, bylo také zelené a bez ramínek. Dokonale obepínalo její dokonale štíhlou postavu a bujné poprsí. A na nohách měla bílé balerínky se zeleným ornamentem. Vlasy si stáhla do gumičky a udělala si vlny a jen jeden pramínek kudratých vlasů jí vysel podél tváře. Sophi se nemalovala často, ale dnes večer si zvýraznila oči černou tužkou a pomocí řasenky si prodloužily řasy. Jako vždy byla dokonalá.

Objetí temnoty 8.kapitola

16. června 2012 v 10:12 | Andrea
By Katka

Když přestal, usmál se a namotal si pramen mých vlasů na prst. Chvíli na mě koukal a pak mě chytl za ruku a zavolal Démona. Pomohl, mi se zvednout a šli jsme zpět. Cestou si Erik hrál s Démonem a já jsem je pozorovala. Když jsme přišli k Erikovi, řekl "Já tě klidně doprovodím."
"To nemusíš, uvidíme se večer."
"Opravdu?"
"Ano, Gabriel nás pozval. Asi vám o tom neřekl."
"To je celý Gabriel, ale mně to nevadí. Aspoň bude sranda."
"Tak dobře, ahoj." Už jsem se otáčela, ale on mě vzal za ruku, přitáhl si mě a znovu mě políbil.
Já jsem se odtáhla jako první, usmála jsem se na něho a odešla.
Doma byl klid a byla tam i Sophi, která mě přivítala a odvedla mě do jejího pokoje. Posadila se na postel a já jsem se posadila do křesla, které bylo u okna.
"Sophi co se děje?" Začala jsem když Sophi nevěděla co říct. Vždycky když Sophi nevěděla co říct, dívala se do země a pořád dělala něco s rukama.
"Víš, jde o Gabriela" vzdychla si a podívala se na mě.
"Aha."
"Víš já nevím, co si mám o něm myslet. V jednu chvíli se o mě zajímá a pak zas někam zmizí. Ale"
"On musel odejít Sophi. Šla jsem s ním a on nás pozval dneska k nim. Náhodou se mi už líbí. Docela jsme si popovídali. Nedělej si hlavu. Dneska tam půjdem, ty si s ním popovídáš a uvidíš. Jo?"
"Tak dobře." Usmála se na mě a chvilku bylo ticho, ale pak se zeptala "A co ty a Erik?"
"Co by mělo být?"
 
 

Reklama